čtvrtek, 14. listopad 2019

Tradice versus beton

Napsal(a) 

O2universum, foto Milan Mošna & Václav Hodina O2universumfoto: Milan Mošna & Václav Hodina

Během dvou dnů jsem měl dva zážitky – v jednom jsem se odpoutal od hmoty, v druhém jsem byl naopak hmotou pohlcen.

Bennewitzovci vytvořili působivý svorník

Festival Euroart, 12. listopadu 2019, Sál Bohuslava Martinů, HAMU Praha.

Je to už dobré dva roky, co jsem naposledy slyšel Bennewitzovo kvarteto. Donesly se ke mně skvělé reference, takže jsem původně na koncert šel z prozaického důvodu, abych poznal, jak teď hraje, abych byl tak říkajíc „v obraze“. Zvolilo si program, jenž měl v sobě až průhlednou linii. V centru Mendelssohn (Smyčcový kvartet a moll, op. 13), který byl svorníkem k Bachovi (výňatek z Umění fugy), jehož pro svět znovu objevil, a k Beethovenovi (Smyčcový kvartet a moll op. 132, č. 15), jehož obdivoval, miloval a v určité fázi života i napodoboval.

Bylo to poprvé, kdy mě Bach ve verzi pro smyčcové kvarteto zaujal, a to podstatně víc než například od Emerson String Quartet. Možná až překvapivě důsledným non vibratem, úsporným využíváním plochy smyčce a ač to zní paradoxně -  synergií citovosti a tónové askeze. Hodně realistická fikce reality. Pro další průběh večera to byl jak zajímavý kontrast, tak i vítaná anticipace.

Mendelssohn, jakkoliv by se v něm daly analyzovat inspirace Bachem a ještě více (ve struktuře, formě a dokonce i melodice) Beethovenem, byl jiným světem. Výsostnou romantičnost, sofistikovanou vášnivost a technickou brilanci dovedli kvartetisté na hranici možného. Dílo osmnáctiletého mladíka je kompozičně na svou dobu až vizionářské a bylo zahráno tak sugestivně, že jsem se občas bál dýchat. Mimochodem tak detailní práci s vibratem slýchávám od smyčcového kvarteta jen výjimečně!

Bennewitzovo kvarteto, foto Kamil Ghais Bennewitzovo kvartetofoto: Kamil Ghais

Posledních pět kvartetů Ludwiga van Beethovena patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v komorní hudbě napsáno.  Pateticky by se dalo asi napsat, že v tomto geniálním poselství se „zrcadlí rozpravy s věčností o životě a smrti“, ale to by byla jen fráze. Rozklíčovat tuto hudbu je asi práce na celý život. Mám však pocit, že Bennewitzovu kvartetu, které stále ještě lze považovat za mladé, se to daří a je na dobré cestě. Nevím, jestli je to životními zkušenostmi, permanentním přemýšlením o hudbě, tvrdou osobní a společnou prací, ale upřímně řečeno byl jsem šokován výsledkem. Nic podobně hlubokého jsem již dobrých třicet let od českého kvarteta neslyšel. Například při velebných, až posvátných, dlouhých akordech bez vibrata jakoby z jiného světa mě doslova mrazilo (a vzpomněl jsem si na pozdního Šostakoviče).

Ještě věta k hudebnosti kvartetistů. Naprostá vyrovnanost jistě přispívá k homogenitě zvuku. Štěpána Ježka (sekund), Jiřího Pinkase (viola) a Štěpána Doležala (violoncello) je radost poslouchat, nicméně Jakub Fišer je houslista ještě jiné úrovně. V kvartetu hráčsky rozkvetl a bezesporu patří k nejlepším kvartetním primáriům, které znám. Aby se kruh uzavřel, odvděčilo se Bennewitzovo kvarteto nadšeným posluchačům částí Chorálu č. 28 „Das hat er alles uns getan“ z Vánočního oratoria J. S. Bacha. Kvartetistům bych přál jediné – ještě lepší nástroje.

O2universum, foto Milan Mošna & Václav Hodina O2universumfoto: Milan Mošna & Václav Hodina

Classical Opening Night

O2universum, 13. listopadu 2019, PKF – Prague Philharmonia, dirigent Emmanuel Villaume, Pražský filharmonický sbor, Joyce El-Khoury – soprán, Stéphanie d´Oustrac – mezzosoprán, Simon O´Neill – tenor, Dmitrij Belosselskij – bas.

Původně to bylo 50 tisíc m² pusté země vedle obrovité O2 Areny. Firma Best Sport, potažmo její vlastník PPF, což znamená Petr Kelner and his voices se rozhodli tam postavit menší sestru – industriálně neofunkcionalistickou O2universum, 21 sálů různých velikostí s celkovou kapacitou 10 000 návštěvníků. V největším z nich, multifunkční hale s kapacitou více než 4 000 židlí, se ve středu uskutečnil první koncert seriózní vážné hudby. Zasvěcení se ujala PKF – Prague Philharmonia, zaštítila se oslavou převratných událostí z konce roku 1989 a citací údajného Beethovenova výroku „Jen umění a věda dokáží pozvednout člověka na úroveň bohů“ a provedla jeho Devátou symfonii d moll op. 125.

Pan dirigent dva dny předtím prohlásil, že každé střetnutí s tímto dílem je dobrodružstvím a že se budou všichni  snažit nový sál „produchovnět“. Nuže pokusím se popsat, jestli se podařilo tisíce tun betonu oživit vysoce duchovními idejemi dvou géniů – Beethovena a Schillera.

O2universum, foto Milan Mošna & Václav Hodina O2universumfoto: Milan Mošna & Václav Hodina

Nejdříve několik myšlenek, které jsou sice marginální, leč příznačné. K O2universum jsem přijel s předstihem, neboť jsem správně předpokládal, že zde panuje stejný bezpečnostní systém jako v O2 Areně a na Pražském hradě. Byl nepříjemně deštivý listopadový večer. Deštník měl vstup zakázán, takže jsem odklusal do depozitu, jež je mimo areál haly a zaplatil 40 Kč (absurdita 1). Pak se podrobil ponižující kontrole, našel šatnu a zaplatil pro návštěvníka tradičních sálů překvapivě tučný poplatek (absurdita 2). Koupil jsem si vodu s horskou přirážkou, snad abych ji nemohl vrhnout na dirigenta bez víčka (absurdita 3). Bludištěm, které si nezadá s Pakultem alias Palácem kultury, jsem se prodral do sálu, kde byla celý koncert zima a průvan, který jsem nikdy nezažil, jenž nakonec prohloubil moji chřipku (absurdita 4)! Šoková terapie však neskončila. Po nástupu orchestru přišel lehkým krokem na pódium bavič Leoš Mareš a pronesl PR projev, za nějž by jej Vladimír Mlynář, hlavní šéf vnějších vztahů a super lobbista PPF, jistě pochválil. Největší perlou jeho projevu byl posudek, že O2 nemá konkurenci, což mi během koncertu přišlo jako neskutečný blábol (absurdita 5).

Největší šok, který byl pro koncert fundamentální, však přišel s prvními tóny, čímž se dostávám konečně k hudbě. Zjistil jsem, že pro akustiku, kterou sál má, se asi nejvíce hodí adjektivum šelaková, nebo také virtuální (absurdita 6). Jednak je jak ze starých desek, jednak jsem slyšel orchestr, který jakoby byl dvojnásobně daleko a ještě za oponou. Nepomohlo umělé dozvučení, respektive to bylo spíše kontraproduktivní. Jestliže les mikrofonů nepomohl, naopak v té bídě pomohlo promítání na obrovitou plazmu za sborem. 02universum Praha disponuje moderní video technikou a zručnou režií, takže jako „bonus“ měl posluchač, který viděl dvoumetrového dirigenta jako malou loutku kdesi v dálce, kvalitní „televizní“ přenos. 

O2universum, foto Milan Mošna & Václav Hodina O2universumfoto: Milan Mošna & Václav Hodina

Poslouchaje v zimě a průvanu jakoby za stěnou náročnou partituru, brzy jsem zjistil, že vlastní interpretaci nemohu analyzovat. Bylo by to neseriózní. Tedy jen pocit. Orchestr vydal ze sebe v rámci atypické situace maximum a totéž lze asi napsat o sboru. Nejvíce se mi líbilo dvoutematické Adagio s kouzelně vyprofilovanými variacemi. Jakkoliv však oceňuji Villlaumův boj s Beethovenem, za sebe si myslím, že boj Jiřího Bělohlávka, zakladatele Pražské komorní filharmonie, s touto partiturou byl kdysi zajímavější a inspirativnější.

Žel bohu příšerná akustika udělala z řady míst beztvarou plástev a naopak některá místa (hlavně dechů) byla příliš individualistická. Kdysi jsem napsal, že jen několikrát v životě jsem slyšel stoprocentně vyrovnané kvarteto sólistů nejvyšší úrovně. Nestalo se tak ani tentokrát. Ale opět – mohu se kvůli fiktivní šelakové akustice se suchým, minimálním dozvukem mýlit. Vrcholem zmaru večera, který byl spíše smutkem než radostí, byl závěr symfonie, který bych místo vrcholný označil za rozpačitý. Bohužel Beethoven betonu duši nevtiskl! Další pokus o Devátou tak vyzněl do ztracena, dlužno zdůraznit, že to ale nebylo vinou interpretů. Bylo by omylem pořádat v této hale seriózní koncerty klasické hudby. Jestliže jej kapacitou drtí, akusticky, atmosférou a teplotou O2universum na Forum Karlín nemá. A co se týká prostorového srovnání – i přes omezené auditorium dávám přednost Sálu  Bohuslava Martinů. Úspěšnější pokus o Devátou by měl zaznít na konci Pražského jara 2020.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.