úterý, 24. březen 2009

Toužebné volání Richarda Strausse

Napsal(a) 

Juliane Banse, foto Zdeněk Chrapek Juliane Bansefoto: Zdeněk Chrapek

Měl bych psát o vcítění Manfreda Honecka do rapsodičnosti slovanství Tarase Bulby , o gejzírech barev Ptáka Ohniváka , o jeho nejen mimořádném citu pro zvuk smyčcových nástrojů, ale homogenitu barevných „pláství“ dřevěných a žesťových nástrojů, o rytmické originalitě, ale začnu chtě nechtě u hudby, která mu je od mládí bytostně blízká. Čtyři poslední písně Richarda Strausse jsou posledními nejen podle názvu, ale i datem vzniku (1948). Jsou loučením se životem, nostalgickým „závanem podzimu života“, spíše smířlivým paprskem moudrosti než rezignací. Takovouto hudbu může pochopit a adekvátně provést jen zralá zpěvačka. I když zdánlivě nejsou tyto písně těžké, tak vyžadují velkou kázeň a citlivou práci s každou frází ... a přirozeně i nevšední hlas. Když pominu nahrávky, tak jsem byl v minulosti okouzlen interpretací dvou výjimečných žen – Jessye Norman a Renée Fleming. Hned za ně musím zařadit po zkušenosti z koncertu České filharmonie 15. ledna německou sopranistku Juliane Banse . Její znělý, nicméně jemný, dobře vedený hlas nemá takový lesk či „charisma“ jako u kolegyň, nicméně posloucháte-li dobře, tak vás brzy polapí a jste vtaženi do jejího světa. Zpívala neokázale, prostě, bez manýr a velkých pěveckých gest a dokonale tlumočila pavučinu Straussovy hudby. Setkání s Juliane Banse bylo pro mě velkým zážitkem. Zajímavé bylo setkání s Janáčkem. Myslím, že pan Honeck učinil další podstatný krok ve zkoumání zásadního teritoria české hudby. Stravinského svitu z baletu Pták Ohnivák už provedl ve světě několikrát. Byl to šťastný tah, protože má pro tuto hudbu velké pochopení a sám říká, že jej Stravinského hudba vždy pohltí a uchvátí svou obrazností a barevnou paletou. Opět jsem zalitoval, že pan Honeck není šéfdirigentem České filharmonie.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.