Operní sezonu 2003/2004 v Paříži zahajovala 8. 9. Tosca Giacoma Pucciniho. Vstup do sezony obligátně známou operou není jistě žádným novátorským krokem, avšak především po hudební stránce se jistě toto představení zařadilo mezi vysoký standard nové sezony opery Bastille. Pomineme-li vynikající výkon orchestru, měl slavný dirigent Marcello Viotti velkou oporu v pěveckém obsazení především u obou titulních rolí. Sopranistka Fiorenza Cedolins jako Floria Tosca a tenorista Marcello Giordani jako Mario Cavaradossi se zhostili svých úloh na výbornou. Kromě vynikajicích pěveckých výkonů důraz představitelů hlavních rolí na dramatické situace podtrhoval (spolu s orchestrem) mohutnou emotivní působivost díla. Třetí hlavní postava baron Scarpio, ztvárněná Jeanem-Philippem Lafontem , jehož hlasový fond byl minimálně stejně kvalitní, ne-li lepší, než obou hlavních představitelů, zůstával poněkud v pozadí za výkonem představitelů milostného páru. Necháme-li stranou jeho pěvecké umění, po ostatních stránkách nepředvedl tento pěvec nijak oslnivý výkon.
Celkový dojem operního představení byl založen především na hudebním provedení díla. Sborová scéna v závěru prvního jednání byla svou precizností odměněna bohatým potleskem (sbormistr rakouského původu Peter Burian ). O takovém výkonu a až neslýchaném souznění orchestru a sboru se může Praze jen zdát (platí především pro Státní operu). Kostýmy a dekorace byly vcelku střízlivé a nijak nerušily (jejich autorkou je francouzská výtvarnice Alberte Barsacq ). Zdá se mi, že menší důraz byl kladen na scénu a režii. To se projevovalo především v práci se zpěváky po herecké stránce. Na jednu stranu vynikající pěvecké výkony, a na druhou nepříliš přesvědčivé herecké ztvárnění jednotlivých postav vytvářely určitou diskrepanci, která mohla místy na někoho působit až rušivým dojmem.
Odhlédneme-li od perfektního výkonu orchestru a sboru (Orchestre et Choeurs de l'Opéra National de Paris , Maitrise des Hauts-de-Seine/Choeurs d'enfants de l'Opéra National de Paris ), dá se říci, že pražská představení v Státní opeře a Národním divadle se nemusejí nijak stydět. Slabší výkon orchestru a sboru v SOP byl kompenzován především velice přesvědčivým výkonem Richarda Haana jako barona Scarpia (SOP). Zmíněný pěvec mohutný jak hlasem, tak postavou, působil svým gestickým výrazem a mimo jiné i hereckým výkonem výrazně přesvědčivěji než pařížský představitel, přestože hlasový fond českého a francouzského pěvce je možná až nesouměřitelný. Stejně tak diskutovaná režie Vladimíra Morávka (ND) se jeví italskému verismu bližší než střízlivé pojetí scénografa německého původu Wernera Schroetera a režiséra Nicolase Martyho – tvůrců pařížského provedení.
