neděle, 24. srpen 2003

Tonhalle Zürich a Joshua Bell

Napsal(a) 

Tonhalle Zürich a Joshua Bell Tonhalle Zürich a Joshua Bell
Hvězdou prvního ze dvou pohostinských pražskojarních vystoupení Orchestru curyšské Tonhalle byl ve Smetanově síni mladý americký houslista Joshua Bell . Hrál s lehkostí, skvěle. Podíl na tom, že nezazářil ještě jednoznačněji, může mít vybraný repertoár: Houslový koncert Karla Goldmarka, nepatřící mezi nejfrekventovanější. Je sice dobově zajímavým dokladem kompozičních standardů, avšak ani Joshua Bell s dirigentem Davidem Zinmanem nemohli jeho melodiku a výraz povýšit na úroveň nesmrtelné hudby. Je to skladba spíše líbivá, šikovně plynoucí, ale nepříliš vzrušivá.

Mahlerova Píseň o zemi v závěru druhého z večerů měla rovněž skvělé sólistické obsazení - altistka Anna Larsson pojala svůj dlouhý výstup v závěrečné části s velkým vcítěním a hlasovou kulturou a tenorista Jon Villars překonal vypjatost svého partu, aniž by mu některé tóny zněly nehezky.

Nicméně především interpretace Beethovena, jak si ji Tonhalle Orchester v posledních letech zavedl a jak ji Praha od něj slyšela poprvé živě, byla tím hlavním na hostování tělesa. Je to interpretace o dost jiná, než jsme u symfonických orchestrů zvyklí. Měli jsme možnost vychutnat ji po oba festivalové večery (21. a 22. 5.). Při prvním zazněla Sedmá symfonie a ve strhujícím přídavku část Čtvrté ; druhý koncert měl na programu Druhou symfonii . Curyšský orchestr se svým americkým dirigentem našel poměrně pozoruhodný kompromisní způsob spojení moderního symfonismu a hry na historické nástroje. Přinejmenším žestě používá přirozené (s velmi specifickými příznaky) a možná i další dechy nejsou moderními nástroji; zvuk se tak slyšitelně proměňuje - a když se k tomu přidá alespoň v náznaku i jiný, sušší způsob hry na smyčcové nástroje, o dost rychlejší tempa a věcnější, akcentované frázování, nenastává sice snad přímo iluze hry specializovaného souboru, ale přinejmenším dráždivé pohrávání si s takovou myšlenkou. I z nahrávky celého cyklu na CD je navíc známo, že podkladem pro tuto interpretaci jsou nové, revidované a "opravené" noty. Tento "jiný" Beethoven není tedy jen jakási libůstka či osobní výklad dirigenta, ale celkový odpovědný a vědomý odlišný přístup. Nakolik je to marketingový tah a nakolik nezávislé umělecké puzení, nelze ovšem plně rozsoudit. Jisté nicméně je, že tato interpretace působí velmi přirozeně a že je posluchačsky vzrušující.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.