Mahlerova Píseň o zemi v závěru druhého z večerů měla rovněž skvělé sólistické obsazení – altistka Anna Larsson pojala svůj dlouhý výstup v závěrečné části s velkým vcítěním a hlasovou kulturou a tenorista Jon Villars překonal vypjatost svého partu, aniž by mu některé tóny zněly nehezky.
Nicméně především interpretace Beethovena, jak si ji Tonhalle Orchester v posledních letech zavedl a jak ji Praha od něj slyšela poprvé živě, byla tím hlavním na hostování tělesa. Je to interpretace o dost jiná, než jsme u symfonických orchestrů zvyklí. Měli jsme možnost vychutnat ji po oba festivalové večery (21. a 22. 5.). Při prvním zazněla Sedmá symfonie a ve strhujícím přídavku část Čtvrté ; druhý koncert měl na programu Druhou symfonii . Curyšský orchestr se svým americkým dirigentem našel poměrně pozoruhodný kompromisní způsob spojení moderního symfonismu a hry na historické nástroje. Přinejmenším žestě používá přirozené (s velmi specifickými příznaky) a možná i další dechy nejsou moderními nástroji; zvuk se tak slyšitelně proměňuje – a když se k tomu přidá alespoň v náznaku i jiný, sušší způsob hry na smyčcové nástroje, o dost rychlejší tempa a věcnější, akcentované frázování, nenastává sice snad přímo iluze hry specializovaného souboru, ale přinejmenším dráždivé pohrávání si s takovou myšlenkou. I z nahrávky celého cyklu na CD je navíc známo, že podkladem pro tuto interpretaci jsou nové, revidované a „opravené“ noty. Tento „jiný“ Beethoven není tedy jen jakási libůstka či osobní výklad dirigenta, ale celkový odpovědný a vědomý odlišný přístup. Nakolik je to marketingový tah a nakolik nezávislé umělecké puzení, nelze ovšem plně rozsoudit. Jisté nicméně je, že tato interpretace působí velmi přirozeně a že je posluchačsky vzrušující.
