sobota, 9. červen 2012

Tokio - Marné sny, marné touhy

Napsal(a) 

Při své triumfální pouti světem se Dvořákova Rusalka vynořila také v japonském Tokiu. Představení bylo zpívané v češtině, orchestr, sbor i balet místní, sólistické obsazení mezinárodní. Za dirigentským pultem stál Jaroslav Kyzlink , působící v brněnském Národním divadle, který měl pochopitelně Dvořákovu partituru v malíčku. Jeho zásluhou představení klapalo jako dokonalý hodinový stroj. Volil poměrně svižná tempa, ovšem při zachování tempových kontrastů, nechával průchod lyrické podstatě díla, avšak těžištěm jeho práce byly především působivé dynamické zvraty, až s výbušnou expresivitou podaná forte. Pěvecké fráze dýchaly vnitřním napětím a nesmírnou sugestivitou. Na tom nic nezměnila postmoderní režijní koncepce (Paul Curran ) i výprava (Kevin Knight ). Kostýmy v duchu současných postmoderních tendencí prakticky vytěsnily pohádkovou ambaláž v quasi středověkých brokátech a lesku u princova dvora i všelijak „načančané” kostýmy pohádkových bytostí, tedy to, co bylo dílu dáno do vínku při jeho premiéře před 110 lety v pražském Národním divadle, kdy právě docházelo ke střídání novoromantických představ tajuplného neznáma se secesním dekorativismem.

To vše dnes nahradil strohý a barevně střídmý civilismus zbavený v podstatě jakýchkoliv ozdob. Rusalka se tudíž pohybovala v krátké noční košilce a princ působil spíše jako nějaký student na prázdninovém výletě. Ježibaba i cizí kněžna měly ovšem dlouhé róby, stejně tak jednotně byl stylizovaný sbor svatebčanů. Vodník působil rovněž civilně, jako by již dávno přijal lidskou módu za svou. V tom ovšem spočíval i kámen úrazu celé inscenační koncepce. Ta totiž vymazala v podstatě rozdíl ve způsobu života „vodní říše“ a světa lidí, čímž se do značné míry zpochybnila rusalčina touha stát se člověkem, mít lidskou duši, která je plná lásky, avšak také hříchuplná. Dvořákova hudba i Kvapilův text zůstaly nezasaženy, a tak to, co bylo divákům upřeno jevištním obrazem, dopověděla Dvořákova hudba, z Kvapilova textu ovšem důsledně vycházející, i emocionální prožitek všech účinkujících umělců, kteří se naštěstí nenechali postmoderním pojetím nějak vykolejit a přesvědčivě postihli svět snů a tužeb, vyúsťující v tragické zklamání, marnost a zmar.

Na jevišti je volný prostor s několika železnými postelemi, kde přespávají rusalky i lesní žínky, na jedné z nich i titulní postava. Scenérie působí spíš jako dívčí internát, mezi rusalkami a lesními žínkami není prakticky žádný rozdíl, z vodní víly se tak stala dospívající dívka, která si vysnila svého prince. Vodník není dobrotivý hastrmánek – tatíček, ale přísný správce svěřeného objektu, kterého si lesní žínky „pubertálně” dobírají. Ježibaba je v tomto kontextu sousedka, která se zabývá alternativní medicínou a magií. Příchodem prince se vše jako mávnutím proutku mění v psychoanalytické trauma eroticky neukojených bytostí, které touží po libidu, ale opravdovou „slast” jim není dáno plně prožít. Inscenace proto ještě umocňuje tragické dimenze díla, kde zejména Kvapilův text končí v naprosté beznaději. Marny jsou všechny oběti, všichni pociťují tíhu věčného prokletí.

Sólistické obsazení disponovalo výraznými individualitami. Jako rusalka excelovala jak pěvecky, tak herecky Olga Guryakova , která vtiskla jednotlivým situacím jímavost i tragickou beznaděj v touze po nesplnitelných snech; jednotlivé pěvecké fráze dýchaly hlubokým prožitkem i dramatickou naléhavostí. Vedle ní držel krok i nám dobře známý Peter Berger , který má prince již plně zažitého, dobře se orientuje v jeho vnitřních kolizích a bezchybně zvládá nelehký pěvecký part exponovaný v obtížných přechodových tónech a korunovaný pověstným „céčkem” ve scéně smrti, navíc i představitelsky zaujal celkovou uvolněností a nehledanou přitažlivostí. Jako vodník rovněž Mischa Shelomianski jedinečně předvedl již osvědčenou kreaci hrozivého i chápajícího vládce vodní říše, stejně tak si zopakovala excentrický, groteskně démonický portrét ježibaby Birgit Remmert a zmíněnou čtveřici ještě obohatila i atraktivní cizí kněžna (Brigitte Pinter ). Tyto klíčové role vhodně doplňovali také představitelé dalších rolí, již zdejší pěvci a pěvkyně – Inoue Ryoji (hajný), Kanoh Etsuko (kuchtík), Ando Fumiko (1. žínka), Ikeda Kaori (2. žínka), Shimizu Kasumi (3. žínka) a Teruya Mutsumi (lovec).

Rusalka si i v Tokiu obhájila svou uměleckou výjimečnost a přes všechny kolize postmoderního pojetí se prosadila zejména díky geniální hudbě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.