Ticho přebilo strach a nejistotu světa

Ticho, které bylo naléhavější, nežli největší fortissimo, ticho, plné napětí i smíření, ticho, jako odraz stavu mysli tisícovky lidí, ticho, které ponížilo nynější nejistotu Evropy… Zažil jsem to u Verdiho Requiem několikrát. Po doznění posledního pianissima „zazní“ místo aplausu ohromující ticho. Všichni interpreti a posluchači se vzpamatovávají ze sugestivního poselství „oratoria-opery“. Několikaminutové ticho na konci provedení Manfreda Honecka na koncertě České filharmonie 9. dubna ve Dvořákově síni pražského Rudolfina bylo však nejdelší, jakého jsem byl účastníkem. Přestože provedení nebylo dokonalé. Nicméně když jsem toto dílo slyšel například s Danielem Barenboimem a orchestrem La Scaly, bylo sice technicky bravurní, ale srdce zůstalo netknuté. Mimo zvláštní atmosféru dubnového koncertu v Rudolfinu si to vysvětluji jednak pojetím, kdy Honeck dokázal najít rovnováhu mezi duchovním (nebo oratorním) základem díla a operními prostředky, které jej prostupují, a přenesl na všechny svoje nadšení a energii, jednak příkladnými výkony orchestru a Pražského filharmonického sboru, jenž opět potvrdil, že Verdiho smuteční mše patří ke stěžejním položkám jeho repertoáru a může se směle měřit s nejlepšími sbory světa a v neposlední řadě překvapivě výtečnými výkony mužské části sólového kvarteta.

Ke sboru: jeho Dies irae  (Den hněvu) bylo zvukově opojnou bouří. Vrcholem celé skladby byly sborové části Sanctus a před závěrem  Requiem eternam dona eis. Basista John Relyea se z počáteční nejistoty prozpíval k nádhernému, volnému výrazu. Ještě strmější byl nárůst kvality u tenoristy Pavla Černocha. Jeho nástup Hostias et preces tibi v Offertoriu patřil mezi nejlepší, jaké jsem slyšel, a vyrovnal se Peteru Dvorskému z nahrávky Claudia Abbada z roku 1985. (Jako celek však bylo provedení Claudia Abbada a La Scaly v Praze z 80. let vyrovnanější.)  Zaujatě hrajícímu orchestru nebylo až na několik nedotažeností (například trubky na balkoně v Dies irae) co vytknout a výkon sboru měl vlastní kategorii. Problém jsem měl, jak tomu většinou bývá, se sólistkami. Sopranistka Simone Schneider a hlasově tmavší mezzosopranistka Gerhild Romberger mají velmi kvalitní hlasy, nicméně tento večer nepatřil mezi hvězdné. Jejich zpěv byl místy příliš těžkotonážní, zápasivý, u paní Romberger houkavý a trochu forsírující, nicméně některé úseky byly velmi dobré (Recordare, Libera me).

Samozřejmě například pěvecká kvarteta Schwarzkopf, Domínguez, Di Stefano, Siepi (De Sabata), Price, Elias, Björling, Tozzi (Reiner), Freni, Ludwig, Cossutta, Ghiaurov (Karajan) nebo Studer, Zajick, Pavarotti, Ramey (Muti) jsou  na nahrávkách vyrovnanější a lahodnější, ale atmosféra, kterou dokázali účinkující 9. dubna vytvořit, byla natolik výjimečná, že vyprodané Rudolfinum bylo nadšené a lidé odcházeli z Dvořákovy síně maximálně spokojení, někteří evidentně dojatí.