Ke sboru: jeho Dies irae (Den hněvu) bylo zvukově opojnou bouří. Vrcholem celé skladby byly sborové části Sanctus a před závěrem Requiem eternam dona eis. Basista John Relyea se z počáteční nejistoty prozpíval k nádhernému, volnému výrazu. Ještě strmější byl nárůst kvality u tenoristy Pavla Černocha. Jeho nástup Hostias et preces tibi v Offertoriu patřil mezi nejlepší, jaké jsem slyšel, a vyrovnal se Peteru Dvorskému z nahrávky Claudia Abbada z roku 1985. (Jako celek však bylo provedení Claudia Abbada a La Scaly v Praze z 80. let vyrovnanější.) Zaujatě hrajícímu orchestru nebylo až na několik nedotažeností (například trubky na balkoně v Dies irae) co vytknout a výkon sboru měl vlastní kategorii. Problém jsem měl, jak tomu většinou bývá, se sólistkami. Sopranistka Simone Schneider a hlasově tmavší mezzosopranistka Gerhild Romberger mají velmi kvalitní hlasy, nicméně tento večer nepatřil mezi hvězdné. Jejich zpěv byl místy příliš těžkotonážní, zápasivý, u paní Romberger houkavý a trochu forsírující, nicméně některé úseky byly velmi dobré (Recordare, Libera me).
Samozřejmě například pěvecká kvarteta Schwarzkopf, Domínguez, Di Stefano, Siepi (De Sabata), Price, Elias, Björling, Tozzi (Reiner), Freni, Ludwig, Cossutta, Ghiaurov (Karajan) nebo Studer, Zajick, Pavarotti, Ramey (Muti) jsou na nahrávkách vyrovnanější a lahodnější, ale atmosféra, kterou dokázali účinkující 9. dubna vytvořit, byla natolik výjimečná, že vyprodané Rudolfinum bylo nadšené a lidé odcházeli z Dvořákovy síně maximálně spokojení, někteří evidentně dojatí.