Tiché japonské drama a západní hudební klid

NODO: Hudební drama pro dnešek i pro budoucnost IV.

Nesmírně klidný a povlovný zážitek přinesla komorní opera Rudolfa Komorouse No No Mija. Z japonské hudby si nebrala vůbec nic, ale z poezie japonských kreseb úplně všechno. Když vlídné, pomalu plynoucí disonance hudby v jednom místě vyústily do několika rozložených durových akordů klavíru, vyvolalo to nejeden lehký úsměv. Krátký náznak romantického preludování ale nakonec organicky zapadl do celkového hudebního toku, stejně jako baskytara a nezvyklé perkuse do zvuku miniaturního orchestru. Rudolf Komorous použil zdánlivě nesourodé prostředky tak, že nepůsobily bizarně ani směšně. Spíš bylo obdivuhodné, jak samozřejmě a přirozeně všechno zapadá do sebe. Opera vznikla v roce 1988 a najednou bylo znát, jak se vyjadřovací prostředky od té doby posunuly – zvláště ve srovnání s Re:igen a Sezname, otevři se uvedenými v minulých dnech. S Mistrovskými díly Petra Kotíka, které byly uvedeny o dvě hodiny dříve, má No No Mija vzdáleně společnou nedramatickou stavbu. Narozdíl od Kotíkova předem stanoveného intelektuálského konceptu ale vyplývá z jiného vnímání divadla a nahlížení příběhu. Hudebně se obě díla nestýkala v ničem – NODO si na kontrasty potrpí a dělá z nich svou značku. Byl jsem opravdu vděčný, že jsem mohl dílo slyšet. Rudolf Komorous žije od roku 1968 v USA nebo Kanadě a v Evropě se předtím žádná jeho opera nehrála.

No No Mija – nazvaná podle svatyně, k níž se příběh vztahuje – má zvláštní třídílnou strukturu převzatou z dramatické předlohy divadla nó, kterou napsal Zeami Motokijo. Vlastní děj odhalil vypravěč v prostřední části, zatímco v první jsme se mohli jen dohadovat, co způsobilo pocity, o kterých se mluví. Lady Rokujo byla nesmírně talentovaná a krásná dívka, dostalo se jí vzdělání a dobře se vdala. Brzy ale ovdověla a začal se jí dvořit mladší a velmi přelétavý muž reprezentovaný němou taneční rolí (Po-Ju Lin). Jejich komplikovaný vztah dospěl ke smírnému závěru ve třetí části, pohyb pěvců byl pomalý a ladný stejně jako hudba.

No No Mija, foto Martin Popelář

Autoři scénické realizace Jiří Nekvasil a David Bazika v Divadle Jiřího Myrona otočili divadelní prostor naopak. Publikum sedělo na jevišti a dívalo se do hlubokého prostoru hlediště, jen částečně narušeného průsvitnou stěnou vypůjčenou z japonského domu. Veškeré dění jsme sledovali skrz výstupy tanečníka na okraji jeviště, možná i jeho očima. Z jedné strany hlediště vyšel ze svého místa buddhistický mnich – barytonista Jeffrey Gavett, ze druhé Lady Rokujo, tedy mezzosopranistka Katalin Károlyi. Vypravěč příběhu Josef Kaluža se vynořil v přední části hlediště v noblesním fraku, když se ale na závěr svého vyprávění narovnal, ukázalo se, že k němu má dole jen trenýrky. Komorní sbor – v tomto případě spíš ansámbl Canticum Ostrava – seděl v jedné řadě uprostřed a lyricky komentoval děj. Během provedení jsem měl pocit, jako by se zastavil čas, všechno jako by se odehrávalo v odrazu na nehybné hladině jezírka. Když hledám slovo, kterým celý ten hudební a dramatický klid popsat, zdá se mi nejvýstižnější jedna z nejhloupějších banalit: bylo to moc pěkné.

New Opera Days Ostrava vytvořily už podruhé na několik dní poněkud jiný operní svět, než jaký známe z běžného divadelního provozu. Není uzavřený, ani nepřístupný samotnými díly. Konfrontuje rozdíly bez konfliktů, nabízí místo pro setkávání, je výlučný výhradně svou kvalitou.

Sdílet článek: