čtvrtek, 30. červen 2011

The Metropolitan Opera live in HD - Rossiniho Hrabě Ory

Napsal(a) 

The Metropolitan Opera live in HD - Rossiniho Hrabě Ory, foto © Metropolitan Opera The Metropolitan Opera live in HD - Rossiniho Hrabě Oryfoto: © Metropolitan Opera

Režisér Bartlett Sher předvedl v programu Met live in HD již svou třetí inscenaci. Po Rossiniho Lazebníkovi sevillském a po Offenbachových Hoffmannových povídkách jsme 10. dubna viděli opět Rossiniho operu – tentokrát poslední skladatelovu komedii s názvem Hrabě Ory . Umný slepenec, který vznikl mimo jiné užitím šesti hudebních čísel z jiskřivé Cesty do Remeše , přetavených do komedie o prohnaném svůdníkovi z doby křižáckých válek (libreto na téma jednoaktovky E. Scriba). A to ve francouštině, protože Rossini touto operou vstupoval roku 1828 na jeviště pařížské opery. To, že skladatel využíval na stavbu některých svých oper „panely“ (stavební prvky) z oper předchozích není nic mimořádného, patřilo to k jeho zvykům. Ne vždy byla nová stavba onačejší než ta původní. Přiznávám, že právě Cesta do Remeše mě svou lineární virtuozitou okouzluje podstatně víc než dramaturgicky vykonstruovanější Hrabě Ory. Těžko však říct, nakolik je možné tyto opery mezi sebou jakkoli porovnávat a navíc – nakolik lze do detailů posoudit (nejsme-li specialisty na Rossiniho) originálnost hudební složky dané inscenace, když je Rossiniho „panelový systém“ všem inscenátorům znám a je možné jej obratně napodobit jak co do rozšíření hudební složky, tak co do jejího zestručnění.

Vtipná virtuózní čísla z Cesty do Remeše, která vyžadují naprosto brilantní souhru nástrojů orchestru, sólistů, sboristů oživila Oryho zjevně a velmi příjemně. Dirigent Maurizio Benini a všichni zúčastnění sólisté byli famózní – Juan Diego Flórez jako Hrabě Ory předvedl svou zatím patrně vrcholnou sebeironizující herecko-pěveckou kreaci v převlecích za poustevníka a za jeptišku, při níž jej režisér nešetřil ani v pohybových eskapádách. Podobně dokonalá pěvecky i herecky byla Joyce DiDonato v kalhotkové roli hraběcího pážete Isoliera, již ztělesnila s neobyčejným šarmem a s pohybovou dokonalostí. Diana Damrau v roli nedobytné hraběnky Adele byla přesvědčivá právě tak. Jen škoda, že její postava měla rysy zcela povrchní „hloupé blondýny“, takže závěrečný happy end s veselým „vítězstvím věrné lásky“ se jaksi nekonal. Putující svůdník v podání Juana Diega byl natolik kouzelný, že virtuózní postelové trio Ory-Adele-Isolier vyznělo spíš jako rozkošná hříčka než jako záměrná hra s prostopášníkem, kterého chceme potrestat. Ale ovšem i tak lze.

S výjimkou této scény, která diváky strhla a velmi spontánně pobavila, nelze říci, že by se tentokrát režisérovi až tak dařilo. Jím přidaný mrzoutský dobový „inspicient“ jeho divadla na divadle byl na místě hlavně při onom ložnicovém triu, kdy vyrolovával plochu postele do úhlu 75 stupňů, aby nikdo z diváků nic nepřehlédl, také předváděný větrostroj a dešťostroj působily spíš rutinně v sousedství toho zamýšleného „divadla na divadle“, které fungovalo spíš v jednotlivých výstupech než aby děj opery posunulo do „vyššího patra“, které by inscenaci dodalo zdání samozřejmé lehkosti. Žádná neodolatelná komedie a la Dcera pluku režírovaná geniálním šprýmařem Laurentem Pellym se nekonala. (Máme-li srovnání, můžeme si dovolit zhýčkané chutě.) Hloupá blondýna, prsatá kamarádka, dámičky „polosvěta“ v hradní klausuře, vousaté jeptišky – to je spíš arzenál patřící k laciné operetě než k chytře a vtipně vypointovanému Rossinimu. Skvěle sehraná pěvecká a hudební složka inscenace hrála prim (kdybychom se tak tu dokonalou pěveckou techniku od těch tří hlavních virtuózů mohli naučit!) – a jevištní dění za ní poněkud těžkopádněji pokulhávalo. Až na ten jediný již zmíněný dokonale sestrojený výjev, jemuž věnoval režisér a opravdoví operní herci (pod vedením skvělého pana dirigenta) určitě mnoho hodin společné práce... Publikum Met se skvěle bavilo, takže cíle bylo bezpochyby dosaženo.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.