pondělí, 6. červen 2005

The Manhattan String Quartet zašlé slávy lesk

Napsal(a) 

Koncert amerického kvartetního souboru The Manhattan String Quartet přinesl standardně kvalitní program (Mendelssohnův Kvartet f moll op. 80 , Šostakovičův Kvartet č. 11 op. 122 a závěrem Schubertův Kvintet se dvěma violoncelly C dur op. 163 , v němž k americkým kolegům přisedl violoncellista Emil Rattay ), předpokládající skvělou interpretaci, tok hudby, který posluchače opojí a nadchne. Nestalo se. Hned v první větě Mendelssohnova zpěvného opusu byla nevymazatelně slyšet intonační nejasnost primária, kterou bychom rádi zapomněli, kdyby se neopakovala celý večer. Ač se to zdá v dnešním koncertním životě už skoro nemožné, interpretace kdysi věhlasného kvarteta nesla intonační kluzkost, která postihla sice pouze výkon primária, ale svou soustavností se jaksi vnesla do celkového vjemu z výkonu kvarteta. Spolu s pomalými tempy, hraničícími až s dojmem ospalosti, pak zanechala pocit nenaplněnosti, zašlé byvší slávy i posluchačského smutku. Opět se dralo do vědomí konstatování, že obrovský a setrvalý úspěch českých kvartetních souborů v cizině není náhodný a stěží bych v paměti vytáhla jeden podobně podivný výkon českého kvarteta za posledních dvacet let. Nedávno vyšla kompletní nahrávka Mendelssohnových kvartetů jiným americkým souborem (Emerson Quartet viz recenze na s. 45), takže doklad o tom, že Mendelssohna v Americe umějí hrát velmi dobře, máme jasný. V podání Manhattan Quartet zde však nebylo syté melodičnosti (dílo vytvořil skladatel v roce svého úmrtí), nebylo potenciální dramatičnosti, jen podivně malátné, barevně neprobarvené hudby. Šostakovičův jedenáctý kvartet nabízí svými sedmi krátkými větami tolik výrazových možností a interpretačních cest, že lze jeho provedení americkým kvartetem akceptovat. I zde však chyběla Šostakovičova drsnost a odzbrojující i šokující zvuková dvojpólnost. Schubertův kvintet už jen stvrdil předešlé poznání: intonační nepřesnost primária se stala běžnou, pomalá tempa byla příliš pomalá a hlavně vnitřně nepulzující. Vzhledem ke kráse tónu Evžena Rattaye bylo obdivuhodné, že se dokázal v souhře "tak ztratit" a zcela přizpůsobit neromantickému přístupu ostatních hráčů tohoto souboru, i když jeho hlas byl artikulačně jasný. Koncert The Manhattan String Quator byl smutný. Do země přeplněné vynikajícími kvartetními soubory se na stáří nesmí jezdit.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.