pátek, 24. listopad 2017

Tetzlaff není lživý pozér

Napsal(a) 

Vladimir Jurowski, foto Per Kadlec Vladimir Jurowskifoto: Per Kadlec

Abonentní koncert České filharmonie 22. listopadu měl na pořadu pouze dvě rozlehlá díla: Houslový koncert D dur op 77 Johannesa Brahmse a Fantasii Malá mořská víla Alexandra Zemlinského. Brahmsův koncert začíná téměř jako poklidná ouvertura unisonem populárního vídeňského trojzvuku D dur. Tak poklidným, že se dirigent Vladimir Jurowski spolehl na znalost díla orchestrem a zpočátku dirigoval ne na tři, ale na jednu, občas naznačuje tři doby kulatým trojúhelníkem uvnitř kruhu. Svědčí orchestru ke cti, že přesto hrál pohromadě tak, jako by jej dirigoval Bělohlávek…

Během dlouhé orchestrální předehry se přesto pozornost soustředila na německého houslistu Christiana Tetzlaffa. Už podruhé v této sezoně přišel před zářící ofrakovanou Filharmonii „tulák s bradkou“ ve zmačkaném obleku na pohled nevalné kvality a s polokošilí ležérně ponechanou v rozhalence. Drdol na hlavě dotvářel tento poněkud bizarní zjev. S Českou filharmonií nehrál poprvé a údajně byl i Bělohlávkovým oblíbencem. Celou předehru se nepohnul, nespoluprožíval, jakoby stál na zapomenuté vartě. První energický motiv zahrály smyčce jinak než obvykle, zjevně na jeho přání, přesto v souladu s Brahmsovým zápisem. První pasáž po sólistově nástupu se odehrála v tak zběsilém tempu, že posluchač málem ztratil stopu. A Tetzlaff valil dál, nenechávaje publikum vydechnout, dokud autor sám napětí neuvolnil. Melodické pasáže, na nichž si ostatní houslisté pochutnávají, tlumočil spíše jako hudební předivo ornamentálního charakteru, než jako vyšívanou hedvábnou šňůru. Hlavnímu tématu sice dal, co mu náleželo, do vany s teplou vodou nás ale následně neposadil, spíše popoháněl k dalším a dalším překvapením. A věru, že jich bylo! K tomu ještě stihl tančit, točit se k orchestru a zpět, takže místy zcela zvukově zmizel - také díky svým úchvatným pianissimům, neberoucím vůbec v úvahu hustotu orchestrálního prostředí. Občas jsem byl nucen si melodickou linku domýšlet, tak intimní v dynamice byla. Převážně nás ale oblažoval nádherou svého zvuku (housle německého mistra Petera Grainera), technicky a intonačně samozřejmě bezchybnou hrou a častým nasvícením detailu, jehož jsme si ani my, profesionálové, dříve nevšimli.

Christian Tetzlaff a Vladimir Jurowski, foto Per Kadlec Christian Tetzlaff a Vladimir Jurowskifoto: Per Kadlec

Tradiční nitro kantorovo častokrát vzkypělo protestem „takhle bych to své studenty hrát nenechal!“, ale postupně bylo zahlcováno svěžestí a drahokamy Brahmsových myšlenek, které nám sólista předkládal co chvíli. Náhle se v hlavě usídlil červíček a jal se lstivě podsouvat úvahy typu „a co když je to takhle správně? Co když je tvoje myšlení zaprášené kalafunovým prachem a plné pověr, jak se má to či ono hrát?“ „Hele, nekecej, kterak je něčeho moc, tak je toho příliš! Co ty tanečky a dupání nohou? Vždyť je to pozér!“ Červíček zmlknul a počkal si, až na všechno přijdu sám. Tetzlaff totiž není lživý pozér, on jen nemá zábrany chovat se naprosto přirozeně, jsa skálopevně přesvědčen, že to Brahmsově hudbě sluší a že JÍ – ne sobě – prokazuje ty nejlepší služby.

Nezúčastněným pozorovatelům se jeho chování mohlo zdát nepřípadné, ale kvalita tlumočení Brahmsovy hudby se všemi námitkami rázně zametla. Tetzlaffova 3. věta koncertu měla zřetelný maďarský ráz, coda se hnala kupředu jako divocí koně pusztou a ty dva poslední sáhodlouhé laufy vybral skoro v tempu, ač se to zdálo nemožné. Standing ovations sice na koncertě ve středu neměl, a – ó hrůzo – dokonce se na nesmělý potlesk po brilantní první větě nesměle uklonil, ale přídavkem Larga z Bachovy Sonáty C dur ukonejšil všechny zjitřené emoce. Bohužel jsem nemohl srovnávat výkony na reprízách, určitě hrál všechno možné jinak, ale vždy s plným respektem k duchu Brahmsova zápisu.

Pětačtyřicetiletý dirigent Vladimir Jurowski má za sebou už rozsáhlou kariéru u mnoha evropských orchestrů, debut v Metropolitní opeře, nahrávky význačných děl na CD a letos debut s Českou filharmonií. Jako Tetzlaff i on si hledá neprošlapané cestičky, ke svému nenápadnému zviditelnění. V Brahmsově koncertu umístil violy vedle primů, vedle viol posadil violoncella efy k publiku, a sekundy dal po své pravé ruce. Těleso tak získalo tmavší barvu, Brahmsově koncertu náramně slušící. Po pauze se už normálně sedící orchestr rozrostl na 8 pultů primu, 7 sekundu, 6 viol, 6 čel a 5 kontrabasů. K tomu 5 horen, 3 trubky, 2 pikoly atd. Ondřej Vrabec na 1. horně, flétnistka Andrea Rysová, Jana Brožková na hoboji, klarinetista František Bláha a Jaroslav Kubita na fagotu zářili spolu se svými kolegyněmi a kolegy jak v Zemlinském, tak v Brahmsovi, který nechává hrát dosti rozlehlé bloky hudby jen dechovou harmonií. V Malé mořské víle rozehrál autor celý obrovský aparát do žhnoucích barev. Zemlinsky byl v letech 1911–1927 dirigentem Nového německého divadla v Praze (které se později jmenovalo Opera 5. května, Smetanovo divadlo, nyní Státní opera Praha – stále stejná budova). Po Zemlinském nastoupil Georg Széll do roku 38, kdy NND skončilo svou činnost. Na rozsáhlé kompozici byla patrná autorova zkušenost s divadelním orchestrem – Malá mořská víla je v podstatě také divadlo, dokonce dobový kritik při premiéře (1907) požadoval scénické ztvárnění. Zemlinsky původně formuloval poměrně podrobný program. Poté co dílo přepracoval ze dvou částí na třívětou fantazii, od přesného programu upustil, a podrobnosti svěřil posluchačské fantazii.

Christian Tetzlaff a Vladimir Jurowski, foto Per Kadlec Christian Tetzlaff a Vladimir Jurowskifoto: Per Kadlec

Andrsenovu pohádku známe z podoby Dvořákovy Rusalky. Zemlinsky se Dvořákem ovlivnit nenechal, ale v říši německé novoromantické hudby nelze občas nesmeknout, potká-li člověk známého – od Césara Francka, přes pozdního Josefa Suka, R. Strausse, G. Mahlera až k mladému Schönbergovi. Nejsou to citace záměrné, ale takové hájemství je až příliš hustě zabydleno tvůrci, než aby občas nepoužili stejné skladebné postupy. Celý kolos drží dokonale pohromadě a posluchač je často zahlcen jak hřměním celého orchestru, tak emocionálně vypjatými až opojnými pasážemi, svědčícími o bohatém vnitřním světě tohoto vnějškově nenápadného tvůrce.

Orchestr se musel hodně zkoncentrovat, aby v krátké zkušební době (2 zkoušky) byl práv všem nárokům složité partitury. Naštěstí instrumentační mistrovství Zemlinského vyřešilo plasticitu často až přebujelého orchestrálního zvuku rafinovaným využitím jednotlivých nástrojových skupin za dirigenta. V neposlední řadě zaslouží pochvalu též koncertní mistr Jiří Vodička, kreslící spanilým zvukem svých houslí líbeznost hrdinčina zjevu. Soudě i podle ovací, najedlo se auditorium jak sladké tak kořeněné stravy dosyta. Závěrečná panychida svou jímavostí až vháněla tajné slzy do očí.

Ivan Štraus

Profesor Akademie múzických umění v Praze. Po studiu na pražské konzervatoři a HAMU studoval jako aspirant na konzervatoři v Moskvě v roce 1966 - 1968 u Galiny Barinové. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán jako učitel HAMU, roku 1975 z politických důvodů propuštěn a působil na Konzervatoři Pardubice. Od roku 1990 je profesorem AMU. V letech 1968-1979 byl členem Českého tria, od roku 1979 primáriem Sukova kvarteta, jako sólista vystupoval s různými orchestry doma i v zahraničí a je držitelem řady ocenění (vítěz soutěže Pražského jara 1964, cena Academy Charles Cross 1966 aj.).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.