Terfel hrál a zpíval

Bryn Terfel vejde na pódium – a od první chvíle drží publikum v hrsti. Aniž by potřeboval orchestrální předehry a opatrná zahřívací pěvecká čísla, skočí rovnýma nohama do programu a dokonalé, ale naprosto přirozené a uvolněné extempore začíná.

Jeho pražský koncert (20. 1.) ve Smetanově síni nebyl běžným operním recitálem. Jednak klasických operních árií zaznělo vlastně jen pár, zbytek byly songy a muzikálové melodie, jednak u něj jde o víc než „jen“ o zpěv: Terfelovy položky programu jsou bohatě koncipované výstupy, mikroscény, zábavná čísla. Hraje tělem i tváří, hovoří a komunikuje s publikem, zpěvem a svým skvěle zvládnutým herectvím sděluje a vykládá text a děj i mnoho věcí okolo. Vypracované a úzkostlivě kontrolované belcanto to rozhodně není. Naopak – pěvec se nebojí výrazové charakteristiky, a to až na hranici, k níž se může přiblížit málokdo. Používá odvážně výkřiky i šepot, mění charakter hlasu, výrazně deklamuje – ale vše suverénně, funkčně a odůvodněně. Nepřehrává. Že nechá zpěv rozvinout, kde je třeba, až k bohatýrskému forte, je samozřejmostí; a že se dokáže zkáznit, ztišit a zjihnout, zvláště v písních, je v kontextu jeho wagnerovských rolí pozoruhodné.

Dulcamarův „reklamní“ výstup, prezentaci léku vhodného na všechny neduhy z Donizettiho Nápoje lásky , pojal Terfel zábavně, v nadsázce, s lahví českého piva v ruce. Neodolatelně vemlouvavě dozpíval a pivo vypil. Zpěv Hanse Sachse z Mistrů pěvců norimberských byl naopak prožitý, vyrovnaný a zkázněný. Mackie Messer z Weillovy a Brechtovy Třígrošové opery , to byla ukázka jeho jadrných, naturálních záporných hrdinů – „bad boys“, jak se také jmenuje jedno z alb tohoto pěvce. A Verdiho Falstaff, poživačná a asi i trochu bezskrupulózní figurka, je životní rolí, to je znát z každého tónu, z každého gesta a grimasy – promyšlené, zvládnuté, uvolněné a s chutí prezentované mistrovské pojetí postavy.

Po přestávce se z Terfela nejprve stal lehkomyslný Sportin‘ Life z Gershwinovy opery Porgy a Bess , potom přišly na řadu muzikály Bídníci , South PacificMan of la Mancha . A pouhé dva přídavky – klečící Don Giovanni, s kyticí v ruce pletoucí hlavu vybraným divačkám přímo v prvních řadách, a pak nostalgické aranžmá písňové vzpomínky na velšskou vlast, na místo tam kdesi v horách, kde by jednou chtěl spočinout. Téměř erbovní číslo, dávající nahlédnout do jeho další pěvecké polohy – pokojné, civilní, vlastenecké, privátní… a možná méně komerční, než by se mohlo zdát.

Spoluúčinkování pianisty Pavla Kašpara v Gershwinově Rapsodii in blue svým vybočením koncert pozastavilo na příliš dlouhou dobu.

Srovnávat takové osobnosti, jakou je Terfel, s nikým nelze a nemá to smysl, a přece se srovnání nabízí. O pár dní dříve měl ve stejném sále recitál tenorista Jonas Kaufmann. Pěvec aspirující na zařazení do absolutní světové špičky. Vynikající, vokálně oslnivé, sympatické, na zpěv soustředěné vystoupení, které dojme nebo naopak vzbudí vášně. Které potěší, protože jeho protagonista umí. Terfel také skvěle zpívá. Také umí. Avšak stojí zároveň jinde – předává ještě i jiné poselství než jen potěšení belcantovou krásou. Baví a sám se také baví.

Sdílet článek: