Ten koncert měl dirigovat Jiří Bělohlávek

Jeho odchod na jaře přinesl nutnost hledání náhrady. Středa 20. září byla nakonec ve festivalovém programu Dvořákovy Prahy jen zčásti pozměněna a vystoupení České filharmonie pořadatelé připsali památce jejího šéfdirigenta.

Večera se ujal Petr Altrichter. A kolegu a přítele připomněl s filharmonií nejen přídavkem – poetickým Slovanským tancem As dur – ale i Nokturnem H dur v úvodu, výrazně soustředěnou skladbou, kterou prý měl Jiří Bělohlávek rád. Zazněla s velkým citovým vkladem, a to místo původně uvažovaného Dvořákova vokálně-instrumentálního Slavnostního zpěvu, jehož zcela jistě raritní uvedení se podle organizátorů přesouvá na příští rok. 

Festivalový koncert byl soustředěn na hudbu dvou hudebních souputníků – Dvořáka a Brahmse. Od obou zazněla velká díla, která patří ve světovém repertoáru k těm ve svém žánru zcela základním – a tedy i nejčastěji hraným: od pražského klasika Violoncellový koncert h moll a od vídeňského mistra Čtvrtá symfonie. Spojuje je víc věcí – dokonalost autorského zvládnutí formy a obsahu, nádherná zralá a pro každého z obou skladatelů typická invence a sazba, přesná vyprofilovanost a proto i interpretační uchopitelnost… a silná emocionalita. Sólistou byl Jean-Guihen Queyras, který Koncert h moll už před několika lety natočil právě s Jiřím Bělohlávkem. Je typem interpreta hrajícího klidně a ušlechtile, přitom poutavě, hudebníka nepřehánějícího patos, ale přesto ochotného některou frázi zvýraznit zvolněním, některý motivek pozastavením. I on nechal zaznít hudbu na počest a na památku zesnulého šéfdirigenta – uvedl tak slovy přídavek, Sarabandu ze sólové violoncellové Suity č. 1

Jean-Guihen Queyras a Petr Altrichter, foto Martin Divíšek

Petr Altrichter je určitě temperamentnějším a spontánnějším dirigentským typem než Jiří Bělohlávek, vnášel proto do provedení Koncertu h moll ve zdravém množství – zejména v kontextu se spíše introvertní hrou sólisty – víc napětí a kontrastů, víc citu a naléhavosti, jednoduše řečeno víc romantismu. Nejen v gestech – v nich ovšem velmi výrazně, jak je u něj zvykem – ale opravdu reálně. Brahmsovu skvělou Čtvrtou symfonii pojal potom velmi vášnivě, od prvních taktů pracoval na stupínku rukama i celým tělem pro to, aby rozvlnil agogiku, aby hudba dostávala v každém okamžiku skutečný náboj. První věta byla zápasivá, ve druhé přece jen převážila v měkkém smyčcovém espressivu jemná zamyšlenost, ve výrazu třetí věty vynikly schubertovské záblesky i beethovenovská mužnost. Ve finále, které je proslulým příkladem mistrovské passacaglie, tedy variací nad opakovaným basovým motivem, se pod Altrichterovým vedením velmi výrazně profilovalo široce rozkročené bohatství výmluvnosti – oscilace mezi historizujícím kontrapunktem a romantickým výrazem, mezi absolutní hudbou a dramatem. V pomalé epizodě této věty jakoby Brahms na chvíli nahlédl do dílny k Wagnerovi… Stupňování mocně působící hudby pak dospělo až k ráznému uzavření skladby. O Petru Altrichterovi se říká, že se jeho charakteristický dirigentský styl vyznačuje temperamentem a spontaneitou. Ano, nechává se unést, ukazuje často nad běžnými dimenzemi, strhává. Filharmonici symfonii (i ostatní skladby) zahráli pod jeho vlivem s velkým nasazením.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější