pátek, 22. prosinec 2017

Temný a jedinečný poslední den Bohuslava Martinů

Napsal(a) 

Semjon Byčkov, foto Petra Hajská Semjon Byčkovfoto: Petra Hajská

Abonentní koncert České filharmonie 20. prosince 2017 měl slavnostní ráz – byl totiž zároveň závěrečným koncertem festivalu Dny Bohuslava Martinů. V úvodu večera zazněla skladba Luboše Fišera Double pro orchestr. Luboš Fišer střídá v tomto díle krátké úseky hudby barokního skladatele Johanna Fischera (1646–1716) s ještě stručnějšími vlastními hudebními „komentáři“. Formálně se tedy jedná nejspíš o jakousi koláž. Vtipná, nepříliš rozsáhlá kompozice je nápaditě a pestře instrumentovaná (prostor v ní dostal dokonce i sólový klavír s výborným Václavem Máchou) a jak orchestr, tak i jeho šéfdirigent Semjon Byčkov si ji zjevně užívali.

Pro následující dílo – proslulý Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H 271 Bohuslava Martinů – bylo zapotřebí značně přestavět pódium. Pořadatel využil této delší „technické“ přestávky k rozhovoru s Alešem Březinou, ředitelem Institutu Bohuslava Martinů. Aleš Březina je jedním z našich nejrenomovanějších znalců díla Martinů a jeho kultivované vyprávění o okolnostech vzniku Dvojkoncertu i o skladbě samotné bylo zajímavým zpestřením večera. Ocenění se tentokrát dokonce dočkali také pánové, kteří přestavovali židle a pulty na pódiu. Publikum je po zásluze odměnilo potleskem a pánové se za něj s vážnou tváří poděkovali hlubokou úklonou.

Ivo Kahánek, foto Petra Hajská Ivo Kahánekfoto: Petra Hajská

Klavír a tympány nejsou v Martinů Dvojkoncertu sólovými nástroji ve vlastním slova smyslu, tvoří spíš působivý barevný kontrast k převažujícím smyčcům. Oba nástroje byly obsazené prvotřídně: na klavír hrál Ivo Kahánek, jeden z našich nejlepších pianistů, na tympány první tympanista České filharmonie Michael Kroutil. Martinů dokončil svůj Dvojkoncert 29. září 1938, v den, kdy byla dojednána Mnichovská dohoda, a neblahé události oné doby se odrážejí i v jeho hudbě. Úvodní věta Dvojkoncertu je dramatická, potemnělá a plná napětí, které dokázali hráči i orchestr skvěle gradovat. Překvapivé pro mne byly drobné jazzové momenty v klavíru, které jsem nikdy předtím v žádném jiném provedení nezaznamenal. Závažná a potemnělá je i druhá věta, v níž interpreti efektně střídali hutné, téměř hmotné plochy s plochami zvukově průzračnějšími, a neméně působivě pracovali i s jejich vzájemným prolínáním. Klavír má v této větě několik sólových vstupů, a přestože nástroj měl odšroubovanou horní desku, zněl Ivovi Kahánkovi obdivuhodně zpěvně. Poslední věta působila dojmem, že v ní mají klavír i tympány oproti větám předchozím větší prostor, aby se mohly projevit výrazněji a osobitěji. Jak Ivo Kahánek, tak Michael Kroutil mají jedinečné rytmické cítění a dodali této větě potřebného lesku. Závěr díla – s báječně dynamicky modelovaným dlouhým virblem tympánů – byl strhující.

Celou druhou polovinu večera vyplnila rozměrná symfonická báseň Richarda Strausse Život hrdinův, op. 40. Skladatel v ní předepisuje orchestr tak veliký, že se hráči na pódium Rudolfina jen tak tak vtěsnali. Osm horen ve dvou řadách a osm kontrabasů, stojících nad nimi, působilo i na pohled skutečně impozantně. Skladba trvá více než třičtvrtěhodinu a děje se toho v ní opravdu hodně. Přestože logicky hrozí, že se bude drobit, Semjon Byčkov jí dokázal dát překvapivě pevné kontury, udržel po celou dobu potřebný tah a vytěžil maximum z její velkolepé instrumentální barvitosti. Strauss poskytl v tomto díle příležitost snad každému nástroji, aby si zahrál sólově, a ke cti filharmoniků budiž řečeno, že v těchto svých sólových vstupech všichni bez výjimky excelovali. Hvězdou večera byl koncertní mistr Jiří Vodička – jeho sóla (náročná téměř jako v houslovém koncertu) byla bezkonkurenční a stala se ozdobou celého provedení.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.