pátek, 6. leden 2023

Téměř rozluštěný KaprKód

Napsal(a) 

, foto Mindset Pictures foto: Mindset Pictures

Svůj nový film KaprKód charakterizuje režisérka Lucie Králová jako dokumentární operu. Je to skvělý tvůrčí nápad, výstižně naznačuje muzikantské povolání protagonisty, a pomůže i marketingu snímku. Navíc ho přiblíží těm milovníkům filmu, kteří klasické hudbě příliš neholdují. Charakteristika autorky přitom není zavádějící – snímek je v zásadě hudebním dílem (nebo lépe řečeno nekonvenční filmovou adaptací hudebního díla). Mohlo by se mu klidně říkat i dokumentární kantáta nebo oratorium, ale opera je přeci jenom širšímu publiku přístupnější (a pochopitelnější) útvar. A dokumentem film rozhodně je.

Atraktivní a výstižný je i název snímku. Obsahuje jméno protagonisty a současně upozorňuje na fakt, že jde o pokus o rozluštění jakéhosi kódu. Kódu jednoho neobyčejného života a díla, byť osobnosti kontroverzní a mnohými zavrhované. Však taky po jedné z projekcí snímku mimo jiné zaznělo: „Díky za ten film – Jana Kapra jsme tvrdě nenáviděli jako prorežimního skladatele, ale teď vidím, že jsme mnohé nevěděli.“ To je pro tvůrce jistě hladivá pochvala, a svědčí o tom, že Lucii Králové a jejímu týmu se podařilo zmíněný kód – alespoň do značné míry – pro diváky rozluštit. Filmaři přitom připouštějí, že stále zůstávají některá prázdná místa, a ve filmu je i sympaticky ukazují. Pořád je tedy co objevovat.  

KaprKód nabízí skvělé propojení hudby a kinematografických prostředků. Filmový jazyk autorů je neotřelý, dá se říct, že se na poli českého dokumentárního filmu urodilo něco, co tu ještě nebylo. Všichni zúčastnění do projektu vložili svůj um, a díky jejich úsilí vznikla perla, která určitě ještě neřekla své poslední slovo, a to ani na mezinárodním poli. A jistě jde o film, ke kterému se budeme rádi vracet ještě i po mnoha letech. Naznačuje totiž další možné cesty filmové prezentace hudby i osobností nejrůznějšího typu. Zpracování přitom důsledně vychází z tématu, a tedy z osobnosti portrétovaného skladatele. Ostatně – jedna z jeho ikonických kompozic nese jméno Šifry. Je tu tedy i další souvislost: sám Kapr se velice zasloužil o rozvoj metody šifrování či kódování v hudbě.

Je vůbec zajímavé sledovat jeho profesní vývoj, který byl plný zvratů – a snímek to poutavě líčí. V mládí se toužil stát světovým gymnastou, ale poté, co se s ním utrhly kruhy, to mu bylo šestnáct, se stal doživotním invalidou. Přesto získal olympijskou medaili – za symfonické scherzo Maratón ve skladatelské soutěži olympijských her v Londýně. Stalo se tak osmnáct let po jeho osudovém úrazu. Po únorovém komunistickém puči v Československu se dal plně do služeb vládnoucího režimu, psal propagandistická díla, především kantáty, sbory a písně. Těch písní má na kontě lehce přes šest desítek, a patří tak u nás v této oblasti k „absolutní špičce“. Jeho budovatelské písně zpívali mládežníci na brigádách, pionýři i četné pěvecké sbory – stále jsou mezi námi lidé, kteří to pamatují. Postupně se ale, taky díky společenským i nepříjemným osobním událostem, dostával Jan Kapr na cestu tvůrce experimentální hudby. Oči, do té doby zatemněné rudými brýlemi, mu pomáhala otevírat například měnová reforma v roce 1953, která se ho osobně dotkla. Jeho tvorba tak od častušek, kantát V sovětské zemi či O pionýrském slibu, a sborů jako třeba Stalinovi dospěla až ke zmíněným Šifrám nebo zhudebnění Šibeničních písní Christiana Morgensterna nazvanému Guten Morgen, Stern.

Soupis díla Jana Kapra je velice obsáhlý. S jeho hudebním vývojem šel ruku v ruce i názorový vývoj. Po zmíněném bankovním podvodu na občanech Československa neúspěšně požádal o ukončení členství v KSČ. Po sovětské okupaci naší země v roce 1968 vrátil Stalinovu cenu, kterou získal v roce 1951 za hudbu k filmu Nové Československo (na které pracoval mimo jiné i během svého pobytu v Moskvě). Poté žil především z honorářů ze zahraničních zakázek, u nás měl utrum. Pro dokumentaristu je životní i tvůrčí osud Jana Kapra zdrojem k nezaplacení. A k nezaplacení byl i přístup do archivu s Kaprovým odkazem, který uchovává jeho dcera. Tady autoři filmu objevili i množství filmového materiálu, který si skladatel sám točil nebo sekvence, ve kterých osobně „hraje“ a podle jeho pokynů je nasnímali členové rodiny. Unikátní pasáže natočené většinou na šestnáctimilimetrový formát jsou do filmu obratně a často vtipně zakomponovány.

, foto Mindset Pictures foto: Mindset Pictures

Sluší se jmenovat nejužší spolupracovníky Lucie Králové, díky nimž snímek znatelně ční nad ostatní dokumentární filmovou i televizní produkci roku 2022 (spolu s několika málo výjimkami typu filmu Zkouška umění Adély Komrzý a Tomáše Bojara). Jsou to skladatelka Petra Šuško, střihač Adam Brothánek, libretista Jiří Adámek, kameramani Tomáš Stanek, Adam Oľha, Petr Příkaský, Jakub Halousek a Martin Řezníček, zvukaři a sound designéři Richard Müller, Richard Gábor a Petr Šoupa, který je podepsán i pod mixem hudby. I tady měli dokumentaristé o co se opřít – vedle záznamů z archivů účinkuje v hlavní roli filmu Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou, a nepřeslechnutelný je i sólista Karel Jakubů, který zpívá roli Jana Kapra. Zmíněný tým odvedl vynikající práci. Pravda, některé motivy (obrazové i hudební) se zbytečně opakují, a snímek mohl být – s ohledem na diváky – o něco kratší. Obzvláště v poslední čtvrtině už může hudebně nezkušené publikum trochu unavit, dokonce i nudit. Ocenění naproti tomu zaslouží humor, kterým filmaři snímek prošpikovali. To se vždycky cení. Mimochodem – i samotný Kapr si dokázal dělat sám ze sebe, alespoň v některých situacích, legraci. Přitom projevoval značný filmový cit, uměl komponovat záběry a měl cit i pro pointu té které sekvence. Je to patrné i v jeho filmové hudbě, jakkoliv jde většinou o snímky poplatné režimu a tomu odpovídá i jejich muzika. Připomeňme třeba snímky Rok stalinské epochy, Nové Československo či Případ Z-8. Možná právě komponováním filmové hudby zmíněný cit pro záběrování získal. 

Petra Šuško měla velmi obtížný úkol: napsat do dokumentu muziku, která bude v každém okamžiku přirozeně komunikovat s Kaprovými kompozicemi, a zároveň spoluvytvoří organický celek – operu. Při pestrosti a překotném vývoji komponistova díla to nebylo jednoduché zadání. Šuško je i díky perfektnímu výkonu sboru a Karla Jakubů v roli Kapra beze zbytku naplnila. Zhudebňovala například doslovně citované pasáže z dopisů, úředních listin, zápisů ze schůzí či Kaprových poznámek. Při práci jí zřejmě pomohlo, že byla žačkou Milana Slavického, který vzešel ze skladatelské třídy Jana Kapra na JAMU. Kompoziční postupy a zásady obou pánů tak má jistě dobře zažité. Hudba Petry Šuško a Jana Kapra se proto ve filmu proplétají do slušivého copu.

, foto Mindset Pictures foto: Mindset Pictures

K dobrému výsledku přispěli i zmínění sound designéři a jistě taky čas, který tvůrci filmu sound designu věnovali. Musíme ocenit i Adama Brothánka coby střihače. Stříhat operu tak, aby neztrácela srozumitelnou linku, není jednoduché. Navíc si musel poradit s kombinací nově natočených pasáží a Kaprova šestnáctkového „home videa“. Ke složitosti práce přispěl i fakt, že k filmu od začátku (už u bedny s Kaprovou pozůstalostí) vznikala rovnou partitura: libreto a hudba, a k tomu i filmové záběry, byly rovnou vkládány do notových linek. Jinými slovy – co Králová, Adámek a Šuško z truhly průběžně dolovali, šlo hned do not. Klasický scénář film neměl a nemá. Kdyby se partitury ujali odpovídající umělci, mohl by KaprKód obstát i při čistě jevištním uvedení. 

Brněnský sbor je (zvukově i obrazově) většinou snímán ve své zkušebně, často v neobvyklých aranžích a choreografiích, a je de facto průvodcem životem Jana Kapra. Jeho příběh doslova vyzpívává. Výmluvné jsou názvy některých částí partitury: Invalidita skladatele, Oklamaný skladatel, Invalida s olympijskou medailí (ta se nakonec do filmu nevešla), a další. Ovšem možná nejsilnějším místem filmu je paradoxně velmi krátké mluvené slovo. Jde o záznam ze zkoušky sboru, kdy je letmo zmíněna československá poúnorová totalita. Mladí zpěváci se do jejího hudebního ztvárnění těžko vžívají, však s ní nemohou mít osobní zkušenosti, jen sbormistr si posteskne: Já to pamatuju. Řekne to tiše, ale tak, že diváky mrazí. A z filmu je jasné, že právě Jan Kapr, pokud tuto totalitu rovnou nevytvářel, minimálně jí sloužil. Vědomě.

Otázka některých diváků, proč točit právě o takovém člověku film, je tak jistě možná. Dnes má ale filmař naštěstí svobodu volby, a Lucie Králová se rozhodla právě pro Kapra. Jistě nejen kvůli skladatelovi samotnému (byl to jistě komponista nezanedbatelného hudebního významu), ale její film je i výpovědí o době, ve které žil. V rozhodování režisérce jistě pomohl i přístup k unikátní pozůstalosti s dosud nepublikovanými materiály. Určitě ji podporovali i špičkoví spolupracovníci, které k tvorbě svého filmu získala. Na ní pak bylo svoje rozhodnutí obhájit. Pro portrét Jana Kapra se, jak sama říká, rozhodla i proto, že se skladatel chtěl propsat na věčnost, a lákalo ji zjistit, jak se mu to povedlo. Na věčnost se propíše málokdo. Ne každý je Mozartem nebo Shakespearem. O Kaprovi to platí taky, Mozartem skutečně nebyl. Každopádně se ale, troufám si říct, na věčnost propíše film o něm. KaprKód je jedinečný snímek, který může budoucím filmařům sloužit jako mustr nových cest v (nejen dokumentární) kinematografii. A to není málo.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.