pátek, 4. červen 2021

Téměř letní zakončení Pražského jara

Napsal(a) 

Petr Nekoranec, Mark Wigglesworth, foto Zdeněk Chrapek Petr Nekoranec, Mark Wigglesworthfoto: Zdeněk Chrapek

Letošní 76. ročník festivalu Pražské jaro končil ve Smetanově síni vystoupením České filharmonie, který byl takovým líbezným koncertem pro trochu náročnějšího posluchače. A atmosférou připomínal jakési nadějné vyhlížení normálních poměrů. Lidí v sále bylo o něco více než na koncertu zahajovacím a o přestávce se mnozí živě bavili mezi sebou…

Program začal romanticky provedenou druhou větou ze Třetí symfonie Gustava Mahlera. Byla to komornější verze upravená na objednávku Benjaminem Brittenem. Její zvuk byl příjemně jemný, barvitý a s celou bohatou škálou sólových čísel pro dřevěné dechové nástroje. A podobně jako další části vedl orchestr čitelnými a soustředěnými gesty britský dirigent střední generace Mark Wigglesworth.

Následovalo provedení Iluminací, slavného a charakteristického díla Benjamina Brittena. Má místy charakter italské serenády, ale zpívá se na francouzský text lyrických próz Artura Rimbauda. Stálo za to sledovat skladbu s textem, který byl v tištěném programu – ne kvůli každému slovu, ale kvůli řadě výrazových kontrastů. Začíná se energickou částí Fanfára a následují například Města, Starověk, Královský majestát, Krásná bytost, Přehlídka, Odjezd… Ale nenechme se klamat, že lyrický text má být pouze líbezný, naopak, je v něm i kus syrové krutosti, a ne náhodou se tu antikou inspirované obrazy potkávají s kusem krutého barbarství – jak to chtěl sám Rimbaud. A Britten dílo komponoval v prvních letech 2. světové války. Provedení v podání Petra Nekorance bylo technicky velmi zdařilé, naprosto suverénní – a zároveň mladistvé. Cyklu by možná slušela ještě větší výrazová škála a smysl pro kontrast, ale i tak zazněl velmi přesvědčivě. Také smyčcová skupina České filharmonie hrála koncentrovaně a jemně, i když i tady by mohlo být víc kontrastů mezi jemnou lyrikou a drásavostí.

Mark Wigglesworth, foto Zdeněk Chrapek Mark Wigglesworthfoto: Zdeněk Chrapek

Po loňském jubilejním roce ani letos nechyběl na závěrečném koncertu Beethoven. Jeho Šestá symfonie Pastorální byla už v první větě líbezná a zároveň vznešená – a tak to má být. Není to jen popis přírody, ale jakýsi hymnus, duchovní ztišení a zamyšlení. Druhá věta byla, podobně jako Mahler, nejpůsobivější v sólech dřevěných dechových nástrojů. A po rozverné třetí větě následovala energická Bouřka a pak jakási závěrečná oslava v chrámu přírody. Bylo to silné a působivé provedení.

Koncert je možné jako mnoho předchozích sledovat online i ze záznamu, v tomto směru je letošní nabídka naprosto luxusní. Česká televize byla se dvěma přímými přenosy tradičně spíše skoupá a nerozumím tomu. Ne kvůli tomuto koncertu, ale kvůli mnoha předchozím, zejména PKF s Emanuelem Villaumem, ale i Pražákovu či Schumannovu kvartetu. Dramaturgie televize si asi ráda usnadní práci čtyřmi „Jarními hvězdami České filharmonie“ a ještě k nim přidá nepokrytě reklamní a marketingový populární koncert ČF pro Škodu Auto – to byl mimořádně nevkusně zabalený manažerský dáreček pro diváky. Ovšem skutečnou dramaturgickou rozvahu za tím vidět není. Na rozdíl od mnoha koncertů Pražského jara.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.