čtvrtek, 6. únor 2020

Téměř absolutní pocta Beethovenovi

Napsal(a) 

, foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

Dramaturgové těles provádějících klasickou hudbu mají v roce 2020 o jeden zásadní úkol navíc. Připomenout si 250 let od narození Ludwiga van Beethovena co nejzajímavěji a nejuctivěji, tak, aby přitom svůj ansámbl ukázali v co nejlepším světle. Hned zkraje „Beethovenova“ roku, 5. a 6. února, oslavuje toto výročí Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK – koncertem s velkolepým podtitulem Absolutní pocta Beethovenovi.

Program byl vedený Michaelem Sanderlingem, ostříleným dirigentem, který jen loni ukončil své působení v Drážďanské filharmonii. Pro koncert, jímž se vzdává hold velikánovi z Bonnu, je přitom Sanderling jistě rozumní volbou: na svým kontě má již nahrávku kompletních Beethovenových symfonií. Dramaturgie koncertu tak spíše směřovala k snaze kvalitně a originálně provést slavná díla než uvést ta, která se na pódiích uvádějí zřídka. Od Beethovena tedy zazněla předehra Egmont a ikonická Symfonie č. 5 c moll. Mezi tyto opusy bylo vsunuto o něco odvážnější číslo, skladba Absolute Jest od současné americké skladatelské hvězdy Johna Adamse. V tomto díle pro smyčcové kvarteto a orchestr se k Orchestru FOK přidalo uznávané Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležel).

Předehra Egmont je jedním z nejlepších příkladů skladeb, do kterých Beethoven promítnul své cítění pro společensko-politické dění. Jedná se sice o předehru k divadelní hře, jež pojednává o hrdinovi Egmontovi z dob náboženských válek a nizozemských bojů o nezávislost, tedy začátek 16. století, vznikla však v době napoleonských válek a téma se tak ve Vídni jistě jevilo jako mimořádně aktuální. Navíc, svojí heroičností předehra promlouvala i o desítky let později. V krvavém maďarském povstání v 50. letech 20. století měla v krajině takřka hymnický význam. Orchestr FOK otevřel Egmonta rozhodnými akordy, s přesnou dikcí, ke které hráče Michael Sanderling vedl po celý čas – i za cenu tvrdšího zvuku. Dirigentovo pojetí nešlo po prvoplánové sugestivnosti díla, slyšeli jsme tedy i působivá piana, nebál se ztišit, použít střídmější gesta. Orchestr ho v této představě výborně následoval, i když co se vnitřního sehrání týče, nebylo vždy zcela ideální. Můj celkový dojem však byl vlastně pozitivní. Nemohu sice tvrdit, že by mě všechna řešení, jež společně nabídli, zcela nadchla, jednoznačně mě však přiměla podívat se na mnohokrát slyšené dílo z jiné perspektivy.

, foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

Ještě víc na mě v tomto smyslu ale zapůsobila „Osudová“. U symfonie, jež začíná patrně nejslavnějším motivem v dějinách klasické hudby, se může zdát, že její další poslech již nepřinese nic nového. U FOKu a Michaela Sanderlinga se však naštěstí tato premisa nenaplnila. Co jsem ocenila snad nejvíc, byla výstavba celku, na níž si interpreti opravdu dali záležet. Na tomto základu pak skvěle vynikla autorova invenční motivicko-tematická práce, z pódia zněl Beethoven jednoduše tak, aby vnímavý posluchač mohl pochopit, proč se jeho kompoziční mistrovství tolik oslavuje. Navíc se rozhodně jednalo o jeden z těch koncertů, kdy byl dosah dirigenta na orchestr v mnohem inspirativnější rovině než jen v předávání informací o dynamice a nástupech. Stručně řečeno eden z nejlepších výkonů, jaké jsem od Orchestru FOK slyšela.

Skladbu Abolute Jest zkomponoval John Adams jako poctu Beethovenovi. Užívá v ní i konkrétní motivy z jeho smyčcových kvartetů, se kterými pracuje ve stylu, který v něčem (zejména repetitivností) nese známky minimalismu – tedy stylu, k němuž se Adams většinou řadí. Zařazovat díla soudobých autorů do běžného koncertního provozu orchestrů je jednou z nejdůležitějších služeb nově vznikající hudbě a je jistě dobrou cestou učinit tak skrze skladbu renomovaného autora. Nemohu si ale pomoct; Johna Adamse a jeho Absolute Jest však za tak šťastnou volbu nepovažuji. Skladba plná klišé, která známe z filmové hudby, postrádá funkční výstavbu a byť obsahuje i důvtipné momenty, tyto v jaksi nekoordinovaném celku vlastně zanikají. Myslím, že není chybou interpretů, že na mě skladba takto působila. Naopak: zejména Bennewitzovo kvarteto z kompozice vytáhlo maximum, a i v této „nestandardní situaci“ předvedlo kultivovaný zvuk a dokonalou souhru. Poctou Beethovenovi se tak v tento večer stalo snad všechno kromě díla, které bylo k tomuto účelu primárně komponováno.

Lucia Maloveská

K hudbě, umění i psaní nejrůznějších textů inklinovala již od mala. Vystudovala gymnázium a posléze klavír na Konzervatoři Jána Levoslava Bellu v Banské Bystrici. Momentálně studuje hudební teorii na magisterském stupni studia pražské HAMU, své vzdělání rozšířila i v rámci studijního pobytu na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Ve svém zkoumání se ze všeho nejvíc soustředí na tvorbu slovenských skladatelů a také na racionální kompoziční postupy. Jako hudební recenzentka spolupracuje a spolupracovala s hudebními portály a periodiky jak v Česku, tak i na Slovensku. Příležitostně se věnuje divadlu a literatuře, zkušenosti sbírá i jako organizátor a dramaturg různých hudebních událostí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.