Dmitry Onishchenko
Ukrajinský pianista Dmitry Onishchenko zaujal při svém prvním pražském vystoupení na jaře minulého roku natolik, že byl přizván k recitálu v rámci komorního cyklu FOK Světová klavírní tvorba (4.10. Rudolfinum). Pro tuto příležitost zvolil repertoár, v němž mohl ukázat především svou technickou vybavenost.
Ochutnávkou pianistovy virtuozity byla bezesporu úvodní Lisztova Balada č. 2 h moll S 171. Tady se projevilo, že Onishchenko je i "hledač" ideálního zvuku. Odpovídala tomu jak propracovaná pedalizace, tak pečlivě vedený úhoz. Na druhou stranu zde byly slyšet náznaky, že zasněnost a interpretace emocí nebude sólistova silná stránka. V tomto směru byly nejslabším článkem koncertu Čajkovského Roční doby op. 37bis, zdánlivě prosté, hráčsky nenáročné skladbičky, určené původně k domácímu muzicírování. Přednést je koncertně vyžaduje schopnost vypracovat každou jako samostatné dílo s množstvím drobných nuancí, vtisknout jim odpovídající charakter, dodat pointu a zároveň ze všech vytvořit kompaktní celek. To se Onishchenkovi příliš nepodařilo a poslech jinak půvabného cyklu byl pro mě samotnou spíš vyčerpávající. Lépe vyzněly Brahmsovy studijní Variace na Paganiniho téma op. 35, o nichž kdysi kritik J. Huneker prohlásil, že vyžadují "prsty z oceli, zapálené srdce a lví odvahu". Ona prostřední ctnost tu sice místy probleskovala, ale skutečné vřelosti se publikum dočkalo až v Rachmaninovově Sonátě č. 2 b moll op. 36. Zde jako by Onishchenko našel klíč sám k sobě. Téměř nehratelná impozantní skladba měla atmosféru, cit i napětí - publikum ji spontánně odměnilo ovacemi vstoje. Škoda, že sólista s tak velkou technickou výbavou a nepochybně i vnitřním citem nevedl tímto směrem celý večer.
