středa, 8. říjen 2014

Technik Onishchenko

Napsal(a) 

Dmitry Onishchenko Dmitry Onishchenko

Ukrajinský pianista Dmitry Onishchenko zaujal při svém prvním pražském vystoupení na jaře minulého roku natolik, že byl přizván k recitálu v rámci komorního cyklu FOK Světová klavírní tvorba (4.10. Rudolfinum). Pro tuto příležitost zvolil repertoár, v němž mohl ukázat především svou technickou vybavenost.

Ochutnávkou pianistovy virtuozity byla bezesporu úvodní Lisztova Balada č. 2 h moll S 171. Tady se projevilo, že Onishchenko je i "hledač" ideálního zvuku. Odpovídala tomu jak propracovaná pedalizace, tak pečlivě vedený úhoz. Na druhou stranu zde byly slyšet náznaky, že zasněnost a interpretace emocí nebude sólistova silná stránka. V tomto směru byly nejslabším článkem koncertu Čajkovského Roční doby op. 37bis, zdánlivě prosté, hráčsky nenáročné skladbičky, určené původně k domácímu muzicírování. Přednést je koncertně vyžaduje schopnost vypracovat každou jako samostatné dílo s množstvím drobných nuancí, vtisknout jim odpovídající charakter, dodat pointu a zároveň ze všech vytvořit kompaktní celek. To se Onishchenkovi příliš nepodařilo a poslech jinak půvabného cyklu byl pro mě samotnou spíš vyčerpávající. Lépe vyzněly Brahmsovy studijní Variace na Paganiniho téma op. 35, o nichž kdysi kritik J. Huneker prohlásil, že vyžadují "prsty z oceli, zapálené srdce a lví odvahu". Ona prostřední ctnost tu sice místy probleskovala, ale skutečné vřelosti se publikum dočkalo až v Rachmaninovově Sonátě č. 2 b moll op. 36. Zde jako by Onishchenko našel klíč sám k sobě. Téměř nehratelná impozantní skladba měla atmosféru, cit i napětí -  publikum ji spontánně odměnilo ovacemi vstoje. Škoda, že sólista s tak velkou technickou výbavou a nepochybně i vnitřním citem nevedl tímto směrem celý večer.

 

 

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.