čtvrtek, 29. listopad 2007

Tanec: Labutí jezero v Praze

Napsal(a) 

Tanec: Labutí jezero v Praze Tanec: Labutí jezero v Praze

Premiéra Čajkovského baletu Labutí jezero na scéně Státní opery Praha je hodna obdivu. K uvedení této "velké klasiky" se odhodlal soubor, který čítá třicet pět členů. Milovníci baletu a zahraniční návštěvníci přijali inscenaci se zadostiučiněním, neboť po letech se na největší pražskou scénu Státní opery vrátilo klasické baletní dílo, prezentované v harmonické souhře všech uměleckých složek, s citem pro dobový styl a smysluplnou výpověď díla.

Autoři choreografie a režie, umělecký šéf baletu Pavel Ďumbala ve spolupráci s emeritní primabalerínou baletu Národního divadla Hanou Vláčilovou, nyní pedagožkou Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, uplatnili zčásti původní taneční texty Lva Ivanova a Mariuse Petipy z roku 1895, jak jsou zachovány v proslulé verzi Konstantina Sergejeva. Výsledný tvar a koncepci díla formovali podle své vlastní invence a s ohledem na počet členů baletního souboru Státní opery. Představení ozvláštňuje sonorně laděná výprava Martina Černého, působivá práce se světly a kostýmy Ľudmily Várossové. Proměnlivé taneční obrazy souzní s hudbou Čajkovského v provedení orchestru Státní opery pod taktovkou alternujících dirigentů Rastislava Štúra nebo Františka Drse.

Pavel Ďumbala angažoval pro tuto inscenaci další externí interprety, mimo jiné z Taneční konzervatoře ze třídy prof. Zdeny Nemcové a děti z Baletní školy Státní opery. V druhém a čtvrtém dějství baletu tančí na scéně dvacet dva Labutí, včetně sólistek a čtveřice z "pas de quatre". Z nesourodého kolektivu balerín Hana Vláčilová dokázala vytvořit stylově jednotný celek, který působí harmonií poetických obrazů a jednotou taneční interpretace. Zato jí patří mimořádné uznání. Teď bude na souboru, aby dosaženou úroveň uměleckého provedení během dalších repríz neztratil.

Ústřední role Odetty-Odilie a Prince Siegfrieda jsou nastudovány v několika obsazeních, stejně tak role Rudovouse. Premiéru 29. března tančili stálí hosté Státní opery, první sólisté baletu Národního divadla v Praze, Nikola Márová a Michal Štípa. Druhé představení 1. dubna patřilo domácím sólistům, Anně Ščekalevě a Ondřeji Novotnému. O velikonočním pondělí 9. a ještě 11. a 22. dubna se představili hosté z English National Ballet v Londýně Daria Klimentová a Dmitri Gruzdyev. Na 30. dubna bylo ohlášeno hostování sólistů z Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu Andrey Kramešové a Filipa Veverky.

Státní opera přidala tak do svého repertoáru dílo, které baletní diváci, stejně jako diváci operní, navštěvují opakovaně, aby ocenili interpretační umění souboru a známých baletních (operních) hvězd. Labutí jezero dostalo v provedení jednotlivých osobností odlišné rysy. Nikola Márová tančila svou Odettu-Odilii v chladné akademické formě velké baleríny, Anna Ščekaleva oživila svou interpretaci Odetty výrazovou vroucností a něhou, kterou obdařila i postavu Odilie. Michal Štípa a Ondřej Novotný jim byli spolehlivými partnery, bezpečně zvládli technická úskalí klasické baletní formy i výrazové nuance role mladistvého Prince. Daria Klimentová dokázala spojit obě interpretační roviny. Spolu se svým partnerem Dmitrijem Gruzdyevem proměnila technicky náročný pohybový slovník klasického tance v živou a sdělnou mluvu dramatu. V jejich provedení známá Pas de deux, obohacená o virtuózní prvky, ožila nespočtem výrazových podtextů. Oba sólisté přinesli na scénu Státní opery Praha kvality, jimiž se vyznačuje současný anglický balet: neokázalou lehkost a preciznost tanečního provedení, spjatou s niterným prožitkem a smysluplným obsahem.

Samozřejmě, pražskou inscenaci nelze měřit původními Petipovými nároky na "grand ballet" 19. století. Zatímco ve Státní opeře slaví Princovy narozeniny v prvním dějství osm tanečních párů, jedna trojice (pas de trois), čtyři dívky, jeden šašek a ceremoniář, tedy zhruba dvacet pět interpretů, Petipa ve svých zápiscích k Labutímu jezeru předpisuje pro stejný účel jarní májovou slavnost kolem opentlené májky za účasti osmdesáti sedmi osob. Pavel Ďumbala dokázal se svým mini ansámblem vytvořit dojem zaplněné scény choreografickými a režijními postupy, které korespondují s partiturou Čajkovského. Připomenout musím zejména jeho Tanec s číšemi. Horší situace nastává na královském plese, kde barvitým a tanečně efektním charakterním tancům zahraničních delegací přihlíží společně s Královnou, Princem a Ceremoniářem dvě pážata u dveří a šest párů dvořanů, oděných v šedém šatu. Vylidněná scéna v závěru plesu oslabuje kontrast dvou emocionálních rovin - radost celého království ze štěstí Prince a tragiku jeho osudového omylu při záměně Odilie za Odettu. Neinformovaný divák si klade otázku, zda rozpočet Státní opery je opravdu tak nízký, aby pro nedostatek statistů musela být dotčena pravděpodobnost uměleckého obrazu.

Baletní drama kulminuje v působivém souboji Prince s představitelem zla Rudovousem (Milan Boček nebo Petr Kolář). Vody rozbouřeného jezera se vylijí a zaplaví scénu. Divadelní účin scénického řešení rozbouřených vln, hudebně vyjádřených fortissimem orchestru, je dokonalý. Šťastné shledání Prince s osvobozenou princeznou Odettou tvoří již jen úspěšnou tečku za celým baletem.

Labutí jezero se vrátilo na scénu Státní opery u příležitosti dvou výročí: sto třiceti let od prvního uvedení Labutího jezera v Moskvě 20. února a 4. března roku 1877 českým choreografem Václavem Reisingerem a sto let od prvního uvedení Labutího jezera v zahraničí, což bylo v pražském Národním divadle roku 1907 v choreografii Achille Viscusiho. Je jistě pozoruhodné, že premiéra baletu, v naší době tak oblíbeného, byla v roce 1877 neúspěšná. Čajkovskij zemřel roku 1893 v domnění, že napsal úplný propadák. Jediného úspěšného uvedení části svého Labutího jezera se dočkal na scéně Národního divadla v Praze roku 1888 v choreografii Augustina Bergera. Tento zážitek zaznamenal ve svém deníku slovy: "Obrovský úspěch. Minuta absolutního štěstí."

V programu jsou tyto skutečnosti připomenuty, ale domnívám se, s ohledem na zahraniční diváky Státní opery Praha, málo zdůrazněny. Naopak se zde opakuje informace historickými fakty dostatečně nedoložená a sporná. Že totiž neúspěch Labutího jezera v roce 1877 ve Velkém divadle v Moskvě lze přičíst na vrub českého choreografa Václava Reisingera. Jenže oficiální kritikou byla tehdy zamítnuta zrovna tak partitura Čajkovského. Kritikové shledali, že je "monotónní a nudná". Hudba podle nich odhalovala "chudost tvůrčí fantazie, jednotvárnost témat a melodií", označili ji za "snůšku neuvěřitelných disonancí, nemožných motivů", prostě "hudební kakofonii". Ani o osmnáct let starší a dodnes uplatňovaná choreografie Mariuse Petipy a Lva Ivanova z Mariinského divadla v Sankt Petěrburgu z roku 1895 nebyla úspěšná. Recenzent Petrohradského listu napsal po premiéře: "Hlavním nedostatkem baletu je jeho hudba. Labutí jezero se sotva stane repertoárovým baletem soudě podle včerejšího malého úspěchu a nebude čeho litovat." Teprve postupem času zájem diváků zvítězil nad autoritativními soudy tehdejších kritiků. Jaká opravdu choreografie Václava Reisingera byla, to už se nedozvíme. Odsudek z roku 1877, že "sbor tanečnic máchá rukama jako větrné mlýny křídly" by se přece dal aplikovat i na současné inscenace. Vždyť ani dnešní kritici se neshodnou. Pro někoho je balet Labutí jezero opovrženíhodná "starožitnost", zatímco většina diváků ho pokládá za umělecký klenot.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.