V pátek 26. března vedl abonentní koncert České filharmonie rumunský dirigent Ion Marin . Představil program složený z děl George Enescu, Franze Liszta a Sergeje Prokofjeva. Večer zahájila známá Rumunská rapsodie č. 1 A dur, op. 11 (1901) rumunského skladatele George Enescu (1881 – 1955). Skladba obsahuje množství folklorních citátů a tanečních stylizací ve formě volně koncipovaných variací. Virtuózně uchopené smyčce, které napsal houslista, neměly potřebnou zvukovou špičku, působily zvláště v prvních formálních oddílech značně šedivě. Též je škoda, že sólová viola byla drcena masou zvuku ostatních smyčců. Orchestr hrál celkově slušně, i když ve vrcholových partiích postrádal tolik potřebnou barevnost Enescuovy instrumentace. Ion Marin vedl orchestr energicky a vystavěl skladbu jako souvislý dramatický oblouk. V tanečních částech by se dalo říci, že za pultem téměř tančil.
Po prvním čísle následovala náročná přestavba pódia a já si opět položil otázku, proč Rudolfinum pro tuto funkci zaměstnává pouze dva muže, kterým pak úprava trvá neúnosně dlouho. Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Es dur (1849, rev. 1853) Franze Liszta (1811 – 1886) zazněl v podání rumunského klavíristy Artura Pizarra . Obtížný koncert přednesl s jistotou a neuvěřitelným barevným a artikulačním odstíněním sólového partu. V náročných partiích jsem obdivoval jeho diferenciaci barvy tónu. V kompozici je patrná dominance sólového nástroje, kdy navíc množství sólových vstupů rozbíjí i tak komplikovanou formální strukturu čtyřvětého koncertu propojeného celého attacca. Kompozice tak nedržela i přes veškerou snahu dirigenta pohromadě jako celek.Po přestávce zazněl výběr ze všech tří suit z baletu na libreto Sergeje Radolva, Adriana Piotrovského a Leonida Lavrovského podle Shakespearova dramatu Romeo a Julie ( 1935) Sergeje Prokofjeva (1891 – 1953). Vyslechli jsme celkem devět částí. Řazení jednotlivých částí bylo poněkud problematické. Sice chápu Marinův záměr zakončit výběr co možná nejdramatičtější hudbou Smrt Tybalta (Suita č. 1/7 – závěr II. dějství), ale pokud části předchází Romeo u Juliina hrobu (Suita č. 2/7) a i pořadí ostatních částí nebylo v chronologickém pořadí v rámci baletu, působí to jako nechtěný guláš. Výkon orchestru nebyl příliš vyvážený. Slavné tenorsaxofonové sólo v části Montekové a Kapuleti ( Suita č. 2/1) značně postrádalo na kráse, což je opravdu škoda. Extrémně náročné sólo všech čtyř lesních rohů v předposlední části programu Romeo u Juliina hrobu zaznělo s potřebnou vypjatostí (všechny čtyři lesní rohy hrají psané b2) , přesto bylo znát, že pro hráče II. a IV. lesního rohu jsou tyto party v oblasti značně neprobádané. I přes zmíněné nedostatky orchestr podal výkon na hranici svých možností.
