Drážďanský festival Dresdner Musikfestspiele má umělecké obzory i termín konání srovnatelné s Pražským jarem. Hostí skvělé orchestry a sólisty, jeho koncerty přesahují běžnou sezonu. Tamní světová premiéra nového monumentálního díla, které čínsko-americký skladatel Tan Dun nazval Buddha Passion, však ambice české metropole daleko přesáhla.
Autor vyhmátl téma, které lze přijmout jako až dráždivě zajímavé, a pojal je způsobem, který není pro evropského posluchače naštěstí odtažitý. Zabývá se buddhismem a jeho myšlenkami, přináší duchovní poselství, s nímž nevyžaduje zcela splynout, ale které nabízí jako podnětnou a zajímavou informací zapadající do mozaiky současné nekonfliktní plurality. Hudba je západní, přiměřeně okořeněná. A slovo pašije v názvu díla, slovo doposud výhradně křesťanské, zde překvapivě a jakoby kontroverzně spojené s jinou religiozitou? Je asi možné chápat je jako odkaz na hudební formu či žánr, ale dá se jistě najít i paralela s křesťanstvím ve smyslu odchodu hlavní postavy z tohoto světa a její proměny v jinou formu bytí.
Koncert v modernizovaném sále paláce Kulturpalast řídil 23. 5. sám skladatel, hráli Mnichovští filharmonikové, zpíval sbor Internationale Chorakademie Lübeck připravený Rolfem Beckem, na pódiu byla čtveřice klasicky evropsky školených, skvělých čínských pěvců – sopranistka Sen Guo, mezzosopranistka Huiling Zhu, tenorista Kang Wang a basbarytonista Shen Yang. S nimi se v předposlední části objevili dva specializovaní interpreti – známá čínská folkrocková vokalistka Tan Weiwei a hudebník Batubagen, zřejmě mongolského původu, ovládající hrdelní alikvotní zpěv tibetských mnichů a hrající na jednoduchý smyčcový nástroj xi qin, který se drží mezi koleny. V první části podobně spoluúčinkovala instrumentalistka a tanečnice Wenqing Shi, která měla v rukou tradiční drnkací nástroj prezentovaný jako fantan pipa. Jinak autor užil klasický symfonický orchestr, v něm ovšem byly posíleny bicí nástroje obsluhované vlevo i vpravo na pódiu celkem šesti hráči. Instrumentář sahal od tympánů a různých bubnů a gongů přes melodické bicí ovládané paličkami až po tibetské mísy, kameny, dřevíčka a nádoby s vodou, které se dají využít pro získání zvuků vznikajících při přelévání nebo čvachtání. K tomu přibyly i malé zvonečky, které v jednom okamžiku zapojili do celkového zvuku sólisté i všichni sboristé. Tan Dun těmito a dalšími ne zcela běžnými dílčími prostředky dosahuje nejen zajímavého, posluchačsky i divácky vděčného ozvláštnění, ale také zvukových novot podporujících hudební obsah a s ním související konkrétní sdělení ukryté v libretu.
Buddha Passion mají šest částí, šest dějství. Nesou názvy velmi úzce související s učením buddhismu a jeho tradicemi – Strom bódhi, Devítibarevná srna, Tisíc paží a tisíc očí, Zenová zahrada, Sútra srdce, Nirvána. První tři se týkají dávné historie, příběhů odehrávajících se v Indii, odkud Buddhovo učení do Číny přišlo. Druhé tři se zabývají Buddhou jako zenovým božstvem. Titulkovací zařízení nad pódiem nabídlo čínský a německý text. Jeho sledování bylo víc než prospěšné.
Orientální nebo quasi orientální prvky jsou v této hudbě šikovně integrovány do západního systému. Začínají někde v rovině glissand uzavírajících nečekaným pohybem do výšky některé zcela tradičně posazené tóny, odrážejí se v melodice a v barvách, ale ještě víc samozřejmě i v dramaturgii a tématech celých scén; a končí až u přímých citací. Jakoby proti nim stojí prvky západní hudební kultury – anglosasky znějící chorály, středoevropsky laděné chvalozpěvy, sólová operní čísla, klasická přehledná sazba, tonální ukotvení. Vše drží pohromadě velmi nenásilně – a když posluchače napadne, že některé místo zní chviličku jakoby bernsteinovsky, nebo že se atmosféra výjevu jakoby dotkne vzpomínky na Pucciniho, může to tak být. Většina částí skladby končí libozvučně, sborovou ódou, korunovanou úderem zvonu. Ale průběh hudby a děje není zdaleka jen krotký, konvenční, v intencích nového romantismu. Skladatel nalézá nové a nové prostředky. V první části sahá spektrum ve stylizaci a celkovém výrazu od meditace k patosu, v druhé od jímavé lyriky až k ironickému smíchu, ve třetí od ariosa k vrcholné extázi. Velké scény se střídají s intimnějšími. Čtvrtá část exponuje alikvotní zpěv i klasický kontrapunkt, propojuje svět čínské a evropské opery, útočí na emoce posluchačů zvuky vody a kamenů. Pátá část zní v žalozpěvu a kontemplaci nejcizokrajněji, i díky oběma autentickým sólistům. Závěrečná část se zásadním poselstvím dospěje k úžasnému zklidnění, hudba se s témbrech ztiší, zpěv sboru provázejí výdechy, ale končí se pak přece jen jinak – velmi efektní, mistrovsky vygradovanou a opakovanou jubilací.
Koncert trval s pauzou dvě a půl hodiny. Měl v sále právem mimořádný ohlas. Byl nabit společnou ochotou a energií, účastnili se ho ti nejlepší možní interpreti. Neměl hluchá místa. Tan Dun, autor hudby i libreta, se hluboce osobně – umělecky i duchovně – nechal inspirovat starobylými malbami, které lze vidět v čínské provincii Kan-su v jeskyni Mo-kao, v angličtině Mogao, známé jako Jeskyně tisíce buddhů či jako Tunchuangské jeskyně. Dílo v něm zrálo deset let a výjimečnost premiérové události podpořil způsob, jímž provedení vedl a řídil – naléhavý, entusiastický, motivující.
Letos jedenašedesátiletý umělec odešel z Číny v roce 1986 studovat do USA – a už se nevrátil. Je držitelem Oscara za hudbu k filmu Tygr a drak, je autorem několika oper a dalších rozměrných děl překlenujících kulturní okruhy a nesoucích výrazně programní názvy. V posledních dvou desetiletích na sebe jako skutečná star na mezinárodní scéně upozornil několika velkými kompozičními projekty, jeden z nich zprostředkovala tuzemskému publiku Filharmonie Brno a dva jiné festival Hudební fórum Hradec Králové, některé jsou k dispozici na DVD. Tan Dun ve svých dílech vždy staví mosty mezi Východem a Západem, a to ideově i ryze hudebně, vždy jde o komplexní koncepce přesahující běžné rámce koncertních skladeb, někdy jde o řešení multimediální a prostorová. Už složil i Vodní pašije, vycházející z Matoušova evangelia a uplatňující vodu jako symbol s mimořádným významovým potenciálem. Nyní šel ještě dál k univerzálním rovinám náboženství. A pokud ohlásil, že Buddha Passion jsou operou, dá se zřejmě čekat i scénická realizace. Přestože nejde o výrazně dějové dílo, spíše o oratorium s převažujícím prvkem filozofování, určitě by taková podoba přidala k již tak mimořádné působivosti koncertní verze ještě další, a to vizuální roviny.
Jeho styl je jedinečný a nenapodobitelný. Postmoderní, kombinující nejrůznější hudební prvky, zdroje a styly. Našel si ve světové kultuře jasně vyprofilované místo, má své pole působnosti a autorsky vyhraněný rukopis, některé prostředky a postupy využívá dokonce opakovaně a setrvale. Tan Dun se pohybuje na jemné hraně, někomu by se mohl zdát jeho přístup i konjunkturalistický, vykalkulovaný. Přesto drážďanský koncert nevyzněl jako podbízivá věc vypočítaná na efekt. Buddha Passion mají bezprecedentní, nadčasové téma a hovoří jazykem, který spontánně rezonuje s dnešním posluchačem. Evidentně i s takovým, který se nijak speciálně nepřipravoval. To není třeba odsuzovat. Spíše je to dobré přivítat.
K Drážďanům má prý Tan Dun shodou okolností osobnější vztah. V roce 1983 tam jako mladý získal ve skladatelské soutěži Cenu Carla Marii von Webera. Výzva, aby skladba Buddha Passion, na níž mu v posledních letech hodně záleželo, zazněla poprvé právě tam, pro něj proto byla logickou položkou téměř neuvěřitelného životního příběhu. Těžko si dnes představit světovou premiéru podobného díla v Praze. Z mnoha důvodů. Mimo jiné ovšem i proto, že česká metropole nemá v porovnání k saské ani srovnatelný sál.
