Slyšet a vidět živě Václava Lukse a jeho Collegium a Collegium Vocale 1704 jinde než v největších městech nebo na největších festivalech je vzácnost. Zažili ji Berounští – Václav Luks zahájil 6. října 33. ročník festivalu Talichův Beroun, a to v městském kulturním centru – v čerstvě rekonstruovaném sále Plzeňka. Pořadatelé pozváním tohoto umělce a jeho souborů jasně dali najevo, že se vydali směle a ambiciózně směrem k další profilaci festivalu.
Pouhých deset zpěváků a pouzí tři instrumentalisté, takové bylo obsazení komorně ztišeného, skvěle znějícího koncertu, který Václav Luks vedl k obvyklé detailní propracovanosti, samozřejmě působící lehkosti, jednotnému cítění, frázování a dýchání… dvěma slovy – k interpretační dokonalosti. Dvě Bachova moteta (Komm, Jesu, komm a slavnější a rozsáhlejší Jesu meine Freude) zazněla jako dobře zažitá, v neúnavně rozvíjeném polyfonním pletivu zřetelná, proměnlivá, v podstatě radostná . Moteta zarámovala pětici Zelenkových velikonočních Responsorií pro hebdomada sancta, v jemně odstiňovaném výrazovém spektru nádherně niterných, soustředěných. Zhruba dvacetiminutová Stabat mater Domenica Scarlattiho, italsky odlehčená, přesto dostatečně „duchovní“ hudba, byla pak skutečným objevem.
Berounský sál v městském kulturním centru Plzeňka nabízí pěkné a důstojné prostředí, klasická hudba se v něm může dávat velmi dobře. Má ovšem pódium spíše divadelní a akustiku díky četným těžkým závěsům na jevišti značně suchou. Možná by se nějaká mobilní akustická úprava pro podobné koncerty přece jen ještě hodila.
Duchovní hudba mimo kostel? Nakonec, proč ne. Chrámová akustika by samozřejmě dodala barokním skladbám se svým dozvukem větší monumentalitu a působivost (a interpretům, takhle ve zvuku jednotlivě nemilosrdně odhaleným, větší komfort), ale nevelké obsazení dalo i v tomto prostředí koncertu smysl – bylo možné pečlivě se zaposlouchat a nechat se potěšit skutečně detailně zřetelnou hudební strukturou a stejně detailně odstiňovaným výrazem. K dokonalosti chyběly už jen vytištěné zpívané texty, které by se ovšem do programového sešitku daného typu asi nevešly. Tak snad separátně…?
A proč barokní hudba, navíc autenticky interpretovaná, na festivalu nesoucím jméno Václava Talicha? Jedno zdůvodnění s úsměvem nabídl publiku z pódia v úvodu večera dramaturg přehlídky Petr Kadlec: totiž že existuje partitura Bachova moteta – a ukázal ji – s Talichovými vpisky, i když dirigent věděl, že tuto hudbu asi nikdy uvádět nebude. Vážnější zdůvodnění však existuje také: Talichův Beroun je a ještě výrazněji chce být mnohem víc než snad jen několika nepříliš výbojnými lokálními koncerty Kruhu přátel hudby. Nese jméno umělce mezinárodního formátu, jedné z klíčových osobností české hudební kultury dvacátého století. A česká hudební kultura jedenadvacátého století rozhodně je a chce nadále co nejlépe být součástí širšího mezinárodního kontextu. Václav Luks se svými specializovanými soubory se do tohoto mezinárodního kontextu a nemilosrdného srovnávání zařazuje už několik let skvěle, v současnosti jako jeden z těch v Evropě vysoce uznávaných. Berounské publikum dokázal zaujmout k mimořádné pozornosti a mimoděk připomněl samozřejmost – že totiž neexistuje a pro umělce ani nesmí existovat rozdíl mezi místy, kde vystupují. Na Salcburském festivalu i v okresním městě se prostě hraje a zpívá poctivě, nejlépe jak lze.
