Talichovci neoklasicky

Na svém druhém abonentním koncertě předvedl Talichův komorní orchestr skladby Ottorina Respighiho Staré tance a árie (3. suitu) a Il Tramonto , v druhé půli pak Klasickou symfonii Sergeje Prokofjeva. První minuty večera se nesly v duchu opatrného našlapování, několika intonačních nepřesností a trochu „zastydlého“ přístupu účinkujících i publika, ale postupem času hudební mračna rozfoukal svěží vítr vydařených pasáží, například úžasně znělého a přesného pizzicata v druhé části suity nebo srdcebolných výstupů viol. Po tomto známém kusu představil soubor společně s Karolínou Berkovou nepříliš často hranou Respighiho poému Il Tramonto (Západ slunce) pro mezzosoprán a smyčcový orchestr, složenou na velkou tragickou báseň Percy Byshe Shelleyho. Skladba se trochu vymyká většině Respighiho děl, čerpajících ze staré hudby, a nese se spíše v pozdně romantickém prokomponovaném stylu. Technicky se nedalo provedení nic vytknout, ale vzhledem k náladě a potenciálu díla bych očekávala více „sebedestruktivního“ afektu, zejména od zpěvačky, která zpívala o náhlé smrti milence a o následné touze po smrti vlastní jen jaksi mimoděk. Prokofjevovu Klasickou symfonii hráli Talichovci rázně a energicky, až syrově, ovšem v nejlepším slova smyslu. Nasadili sice v lehce pomalejším tempu, než bývá zvykem, ale o to výraznější a efektnější byl kontrast se svižnými pasážemi, které fantasticky završily celý večer. Velkou vadou na kráse celého koncertu pro mě však byla (ač graficky výborně řešená) brožura s průvodním slovem. Již dlouho jsem se nesetkala s textem, jenž by byl takto tragický, po stylistické i gramatické stránce.

Sdílet článek: