Tajemství bosích nohou

Jako každým rokem vzdala berlínská Státní opera Pod lipami opět hold barokní hudbě. Autorem letošních Barocktage Cadenza se stal Claudio Monteverdi, vedle jeho madrigalů dominovala festivalovému programu inscenace jeho první opery L'Orfeo (poprvé uvedena roku 1607 v Mantově), která i dnes fascinuje svou dokonalou strukturou, vnitřním sepětím básnicky i dramaticky vysoce uměleckého libreta Alessandra Striggia jun., který antickému mýtu o bájném pěvci Orfeovi vtiskl moderní, ryze novověkou filozofii skepticismu, svým myšlenkovým obzorem prorážející dosud přežívající stereotypy středověku, a především geniální Monteverdiho hudby, která položila základy vývoje operního umění, hudby, upoutávající jednak zvukovou barvitostí orchestrálního doprovodu, jednak propracovaností vokálních linií, ale především pravdivostí hudebního výrazu, vnitřně bohatou dramatičností situací i psychologickou charakteristikou, volbou hudebních prostředků, umožňující zobrazit vývoj jednajících postav a proměnlivou atmosféru spojující vhodně dramatický patos a filozofickou meditaci s emocionální pravdivostí prožitku, v hudebně bohaté formě, odolávající dosud ještě jenom číhajícímu nebezpečí prázdné virtuozity.

Monteverdiho partituru realizoval zkušený specialista barokní opery René Jacobs a využil inscenačního záměru (režisér Barrie Kosky , výtvarník scény Klaus Grünberg ) rozesadit orchestr kolem dokola scénického prostoru a tak úžeji začlenit do scénické akce. Brilantnost Jacobsova hudebního nastudování, plastického v detailu i strhujícího v dramatické akcentaci jednotlivých hudebních frází, našla oporu ve specializovaných hudebních tělesech - Akademie für alte Musik Berlin , Concerto Vocale a Vocalconsort Berlin .

Australský režisér Barrie Kosky nalezl odpovídající atmosféru pro jednotlivé situace i uměřenou stylizaci hereckých akcí, ve vlastním pojetí inscenačního tvaru se však nevymanil ze zajetí postmodernistických postupů, antický mýtus oblékl (výtvarník kostýmů Miro Paternostro ) zčásti do soudobých kostýmů, a tak pastýři a nymfy opěvující přírodu i Orfeovo pěvecké umění jsou prezentováni v dnešních společenských oblecích a kloboucích stejně jako klíčové postavy děje, nebyl však naštěstí důsledný: duchové podsvětí, Charon (Caronte) a bohové jsou již pojednáni víceméně mytologicky. Nevyzpytatelným tajemstvím režie zůstává, proč jsou všichni po celou dobu bosí stejně jako smysl v prostoru plovoucích surrealistických rekvizit (telefonní aparáty, domečky, figuríny nemluvňat apod.), čitelný není ani samotný závěr inscenace, kdy shůry spadne na kusy roztrhaná lidská postava. Že by se tak režisér vrátil ke klasickému vyústění Orfeova mýtu, kdy byl pěvec při orgiastické slavnosti rozsápán bakchantkami?

Břímě inscenace leželo plnou vahou na představiteli titulní role - Stéphane Degout (Orfeo) dokonale skloubil psychologickou kresbu s hudebně stylovým přednesem, jeho podání Orfeova zoufalství i milostného poblouznění obnažilo hluboce pravdivé lidské emoce, vystihl pravou míru dramatického výrazu, byl strhující v extázi stejně jako křehký v lyrickém ztišení. Z celkově vyrovnaného sólistického ansámblu na sebe upozornili intenzitou výrazu zvláště Nuria Rial (La Musica, Euridice) a Marie-Claude Chappuis (Messagera, Proserpina) a výraznou pěveckou i pohybovou stylizací Paolo Battaglia (Caronte) a Topi Lehtipuu (Apollo).