čtvrtek, 16. listopad 2017

Symfonie na pomezí hudby a ticha

Napsal(a) 

Jac van Steen, foto Petr Dyrc Jac van Steenfoto: Petr Dyrc

Mahlerova Devátá symfonie je nevšední dílo a Pražští symfonikové dali jejímu podobně ne tak běžnému provedení v abonentní sezoně sváteční parametry. Hlavní hostující dirigent orchestru Jac van Steen se během posledních několika sezon FOK věnuje Gustavu Mahlerovi v Obecním domě soustavně a v postupném společném uvádění všech symfonií jsou zhruba v polovině. Je to dobrý projekt, závažný, pro tuzemské publikum podnětný.

Jac van Steen není typem dirigenta–extroverta, na pódiu nezdůrazňuje sama sebe, jeho dosavadní umělecký životopis je dostatečně zajímavý, je hodný pozoru a úcty a potvrzuje, že jde v případě tohoto blízkého spolupracovníka tělesa o osobnost víc než relevantní, vyprofilovanou, mezinárodně zkušenou a respektovanou. Naštěstí však biografie se střízlivým výčtem důležitých úkolů a úspěchů není dirigentem samotným, ani Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK využívána jako prostředek přehnané prezentace či sebeprezentace. A stejným způsobem dirigent uvážlivě zprostředkovává obsah a poselství Mahlerovy hudby. Poctivě, uctivě, naplno, ale ne vnějškově, ne podbízivě. Devátá z Mahlerových symfonií, poslední dokončená, je při obvyklých uvedeních devadesátiminutovým kolosem a ani v tomto případě (15. 11.) se časový rozvrh od průměru nelišil. Je to monolog dobírající se po různých peripetiích klidu a hloubky, neslýchaný kompoziční čin završující epochu a hledící zároveň kupředu. Mahler nabízí proud tónů plný kontrastů, fantazie a fantasknosti i rozpolcenosti, předkládá resumé svého stylu, zralý příklad svého hudebního myšlení, nabízí výstřední, znepokojivý i hluboký a naléhavý pohled na svět. S jeho hudbou lze krásně souznít zejména v tesknění i v přemítání, které naplno dostává zelenou v závěru. Symfonii, intenzivní a expresivní, víc než v jiných případech totiž skutečně završuje finální čtvrtá věta - a není třeba se bránit tomu, že to neortodoxně je věta pomalá, která je přes svou nekonečnost oproštěně jednoduchá. Půlhodinová osobní a niterná symfonická věta, která se neopakuje a která vůbec nepůsobí mnohomluvně; hudba, která se jen znovu a znovu vrací k základním sdělením a emocím a která postupně vyhasíná. Skladba tak končí vyrovnaně do ztracena, její poslední okamžiky obsahují víc ticha než tónů – a přece jen to do posledního okamžiku stále hudba…! Do mysli se vkrádají obrazy loučení, vyrovnání a smíru, spočinutí. Hluboká výpověď, která potřebuje ten nejsoustředěnější poslech.

Škoda proto tím spíše sólového výstupu jednoho z posluchačů, který se rozkašlal a rozhodl se – s nejtiššími akordy v zádech – opustit prostřední uličkou v přízemí sál… Orchestr v té chvíli v tichých ojedinělých souzvucích korunoval celovečerní vyrovnaný výkon tím nejlepším a nejkrásnějším možným způsobem. Mahler v pojetí Jaca van Steena není bombastický, ani sentimentální, je stylový, ale nepřeháněný, je možná věcnější, ale má bohatě obsazenou řadu potřebných rozdílných poloh a odstínů. Je znát, že jde o autora, jehož hudbou se dirigent zaobírá víc než dost – a se zájmem a rád.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.