úterý, 30. červenec 2019

Sýček neodletěl: Choreografie Pavla Šmoka stále žije, okouzluje i šokuje

Napsal(a) 

 , foto Pražský komorní balet foto: Pražský komorní balet

Navzdory svému názvu Praha, klasika…, nabídl ve dnech 27. a 28. července hudební festival divákům dvě představení, která se jako „klasika“ rozhodně netvářila. První se jmenovalo Mezinárodní umělecký maraton, druhé organizátoři pojmenovali Balet a hudba komorně. Oba večery měly společné jmenovatele jak repertoárově, tak z hlediska obsazení.

Sobotní koncert se konal v inspirativním prostředí Anežského kláštera. Prostorové aranžmá evokovalo jižní země – nasvícené vysoké románské zdi spolu s horkým počasím vytvářely atmosféru, která Vivaldiho jásavé Gloria zasazovala kamsi na pobřeží Apeninského poloostrova. Smíšený sbor a orchestr Ameropa spolu s průzračně temným, sytě zabarveným sopránem Lucie Silkenové dohromady výborně ladily. Skladbu řídil Japonec Tsutomo Masuko slavící právě své osmdesáté narozeniny – orchestr překvapenému dirigentovi pogratuloval drobnou skladbičkou Josefa Suka, kterou jako malý chlapec napsal pro svou maminku k narozeninám. Během dramaturgicky pestrého večera se objevil i „neoklasický“ Benjamin Britten. Orchestr Ameropa jej představil jako hravého, vtipného, místy i satirického a dramatického skladatele, také jako dědice Purcella a současníka Elgara. Brittenova Simple Symphony op. 4 v podání amerického dirigenta Vadima Mazoa v prostorách Anežského kláštera narostla (především její třetí věta Sentimental Sarabande) do monumentálních rozměrů – a právě takovou interpretaci si žádá hudební tradice hrdého Albionu. Publikum muselo být spokojeno.

Nedělní koncert se konal v sále Městské knihovny. Na programu byla druhá a třetí věta Dvořákova Smyčcového kvartetu Es dur, op. 51 a první věta Čajkovského Smyčcového sextetu d moll, op. 70. Potom to byl opět anglický autor se stejným dílem, z něhož ovšem na rozdíl od sobotního koncertu zazněly pouze dvě věty (druhá a třetí). Se zkušeností z předcházejícího večera se nabízela otázka, proč zkracovat skladbu, která jako celek výborně funguje a která navíc ve své celistvosti poměrně dobře souzní s následujícím programem. Že by nouzové opatření? Původní program avizoval Brahmse, Britten byl překvapením.

 , foto Pražský komorní balet foto: Pražský komorní balet

Vrcholem obou večerů bylo jevištní ztvárnění Janáčkovy skladby Po zarostlém chodníčku. Skladba nezazněla v tradičním klavírním podání, nýbrž v Burghauserově úpravě pro smyčce. Po smutné zprávě z letošního května, v níž Pražský komorní balet oznamoval konec své umělecké činnosti, bylo potěšující sledovat sólisty – Lindu Svidró, Dominika Vodičku a Elišku Novákovou opět v akci. Choreografie Pavla Šmoka, dávného zakladatele Pražského komorního baletu, nepřestává ani po desetiletí okouzlovat a šokovat syrovou janáčkovskou poetikou. Šmok si děj pro tuto skladbu vypůjčil z opery Její pastorkyňa, soustředil se přitom na citový vývoj hlavních postav – Kostelničky, Števy, Jenůfy (a také jejich dítěte, které zde rovněž figuruje).

Bezstarostná nálada dětských her Jenůfy, kdy na ni Kostelnička mateřsky dohlíží, je přerušena dospíváním a první láskou. Števa několikrát přechází nevšímavě po jevišti, ale už ve třetí části cyklu Pojďte s námi s Jenůfou společně tančí. V části následující jí přinese velký bílý šátek. Ten hraje v průběhu celého baletu důležitou roli jako symbol turbulentního vztahu obou aktérů: do šátku se Števa snaží Jenůfu lapit, pak ji v něm nosí, na šátku spolu oba také leží. Když se role vymění a Jenůfa se neúspěšně snaží Števu chytit zpět, utírá si šátkem slzy. V části Tak neskonale úzko už má Jenůfa šátek složený na břiše. V této chvíli se do všeho energicky vkládá Linda Svidró jako Kostelnička sršící energií opravdové operní antihrdinky. Šátek poté Jenůfa chová jako dítě. V poslední tragické části cyklu Sýček neodletěl jej Kostelnička Jenůfě vytrhne a dramaticky zasukuje.

Výrazový i pohybový minimalismus Dominika Vodičky v roli Števy byl v některých pasážích přímo hrozivý. Eliška Nováková jako Jenůfa zase překvapila hloubkou a spontaneitou své postavy zejména během druhého večera. Expresivita hudebního i tanečního podání byla uměleckým zážitkem – přejme si, aby se podobné balety českých tvůrců staly skutečnou klasikou.

Miriam Hasíková

Vystudovala anglickou filologii a muzikologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde také dokončila doktorské studium hudební vědy. Během studií strávila jeden akademický rok na Université Jean Monnet ve francouzském Saint-Etienne. V zahraničí se aktivně účastnila mezinárodních vědeckých konferencí na téma hudební divadlo, o němž také napsala dvě knihy - Meziválečné divadlo v Olomouci (2016) a Kalendárium a vybrané kapitoly z dějin olomouckého baletu 1920-2016 (2016). Ráda hraje na klavír, čte moderní americkou literaturu a sleduje aktuální hudebně divadelní scénu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.