Švýcarský orchestr s francouzským dirigentem a norským pianistou

Pod záštitou velvyslankyně Norského království Siri Ellen Sletner a švýcarského velvyslance Dominika Furglera se konal 22. května 2018 ve Smetanově síni pražského Obecního domu koncert, který patřil v nabídce letošního Pražského jara k nejatraktivnějším. Vystoupil na něm proslulý švýcarský Tonhalle-Orchester Zürich s mladým francouzským dirigentem Lionelem Bringuierem a hvězdný norský pianista Leif Ove Andsnes.

Neméně atraktivní než interpreti byl i program tohoto koncertu. Začal Symfonickou větou č. 2 „Rugby H 67“ Arthura Honeggera. Nepříliš rozsáhlá, ale interpretačně velmi náročná skladba s komplikovanými rytmickými kombinacemi a s drsnými harmoniemi vyzněla opravdu hodně „sportovně“. Orchestr ji hrál nesmírně energicky, s báječným švihem a elánem a až do posledního taktu působil dojmem, jako by se hnal neustále vpřed. Dirigentova gesta byla obdivuhodně konkrétní, Bringuier nepředváděl žádné dekorativní baletní kreace, dirigoval funkčně, věcně, bez příkras – přesně tak, jak si to vyžadovala Honeggerova hudba.

 , foto Petra Hajská

Po zahřívacím Rugby jsem s velkým zájmem očekával další číslo programu, Koncert pro klavír a orchestr op. 13 Benjamina Brittena. Toto dílo, ač nijak často provozované, patří k nejzajímavějším klavírním koncertům 20. století. Na rozdíl od obvyklého třívětého schématu má čtyři věty, navíc formálně značně netradiční: první věta je nadepsaná Toccata, druhá věta Waltz, třetí je passacagliové Impromptu a rozsáhlou finální větu pojal skladatel jako Pochod. Britten byl výborný pianista a sólový part svého Klavírního koncertu koncipoval skutečně virtuózně. Leif Ove Andsnes nemá ovšem nejmenší technické problémy. Už od úvodního vstupu na začátku první věty mu klavír jiskřil jako ohňostroj, jeho hra byla plná vtipu i poezie a při Andsnesových éterických pianissimových glissandech v kadenci jsem chvílemi přestával dýchat. Ve Waltzu si dělá autor z posluchačů trochu legraci – hudba zní chvílemi tanečně, chvílemi jako karikatura tance a občas to už málem ani tanec není. Sólista dokázal všechny tyto proměny dokonale výrazově odstínit, přičemž skutečné taneční pasáže podával s hravou bezstarostností a uvolněností. Melancholické téma k passacaglii ve třetí větě připsal Britten sólovému klavíru bez orchestrálního doprovodu a Andsens v něm posluchače okouzlil svým úžasným a nenapodobitelným sametovým rejstříkem. Závěrečný Pochod přináší hudbu neméně vtipnou než první věta. Pianista v něm fascinoval ráznou rytmičností (téměř až vojáckou), která kulminovala ve strhujícím závěru. Orchestr se v tomto díle rozhodně nenudí. Britten propracoval orchestrální složku svého Klavírního koncertu s obrovskou invencí, že by se klidně dalo mluvit o symfonii s koncertantním klavírem. Klavír vstupuje s jednotlivými nástroji i s jejich skupinami do proměnlivých, zvukově nápaditých konstelací a řada nástrojů si v této skladbě dokonce může „užít“ svůj sólový vstup. Curyšský orchestr tu doslova hýřil barvami a nebylo pochyb, že jsou v něm angažováni opravdu špičkoví hráči. Jedinečné provedení Brittenova Klavírního koncertu ocenili posluchači nadšeným aplausem a Andsnes se za něj poděkoval přídavkem: Zahradami v dešti Clauda Debussyho. Nikdy jsem neslyšel hrát tuto skladbu měkčeji a senzitivněji, a obávám se, že sotvakdy uslyším. Andsnes skutečně patří mezi pianistickou elitu a každé jeho vystoupení je zážitkem.

 , foto Petra Hajská

Druhou část večera vyplnila oblíbená symfonická suita Šeherezáda op. 35 Nikolaje Rimského-Korsakova. Její provedení bylo prvotřídní. Lionel Bringuier v ní mistrovsky kouzlil s barvami, obdivuhodně modeloval její dynamický průběh a skvěle pracoval s časem. Při Brittenově Klavírním koncertu jsem na dirigenta bohužel ze svého místa dost dobře neviděl, protože byl skrytý za víkem Andsnesova klavíru. Ale při Šeherezádě jsem měl příležitost lépe nahlédnout do jeho „kuchyně“. Bringuier diriguje velmi racionálně a přehledně – rytmicky striktní partie téměř jako by rýsoval podle pravítka, v lyričtějších plochách jeho gesta znatelně zvláčněla, ale vždy dirigoval „pouze“ rukama, bez nějakých výskoků a podřepů nebo předklonů a záklonů. Kuriózní bylo, že občas při sólech některých nástrojů dokonce pár taktů nedirigoval vůbec. Ale bylo zjevné, že přesně ví, co chce a jak toho dosáhnout – a že se může na orchestr, který mu reagoval na sebemenší pokyn, naprosto spolehnout. Velkolepé provedení Šeherezády zdvihlo publikum ke standing ovation. Tento koncert naplnil všechna očekávání a přiřadil se k nejvýznamnějším událostem letošního Pražského jara.