pátek, 5. duben 2013

Švýcarské jaro

Napsal(a) 

Švýcarské jaro, foto Jiří Sláma/CEMA Švýcarské jarofoto: Jiří Sláma/CEMA

Byl to zvláštní večer. Nejdříve 28. 2. v brněnském Janáčkově divadle, pak 1. 3. v menším pražském Rudolfinu se otevřelo „Švýcarské jaro“ – seriál akcí z několika oblastí kultury, jimiž prostupuje leitmotiv nejstarší existující konfederace. V Dvořákově síni Rudolfina bylo netradiční publikum a zčásti i zajímavá koncepce programu. Netradiční byla Alphorn Suite , kterou zkomponovali čtyři skladatelé, což byl v historii poměrně běžný modus vivendi. První část suity tvořily kompozičně krotké, leč nástrojově vděčné skladby Charlese Koechlina – MonodieNocturne . Hvězda večera, Radek Baborák , který ukázal, že i po dobrovolném odchodu z Berlínské filharmonie nadále patří do světové špičky, hrál výtečně na moderní lesní roh. Během pár vteřin přešel k podstatně delšímu předchůdci – alpskému rohu, původně nástroji švýcarských pastevců. Omezené možnosti nástroje s jiným tvořením tónu využil v odvážnější faktuře skladby ECO Jeana-Luca Darbellaye (1946) mistrovsky. Předěl k efektní hornové Toccatě Jeana-Gasparda Páleníčka (1978) přemostil Baborák (1976) svou Kadencí a dostal z alpského rohu nemožné. Švýcarský pastevec by se divil! Kupodivu suita, ač vytvořena různými skladateli s různým názorem na hudbu, působila kompaktně. Určitě k tomu přispěl jak sólista, tak bravurní výkon Filharmonie Brno vedené Švýcarem milujícím Česko Kasparem Zehnderem . Zážitková však byla už úvodní Rossiniho předehra k opeře Vilém Tell , kterou si Švýcaři přirozeně přivlastňují. Od kompaktního violoncellového úvodu, k svižnému středu až po strhující závěr to byl interpretační nadprůměr nejen v českém kontextu. Koncentrovaný a angažovaný výkon tentokrát maximálního obsazení filharmonie pokračoval v Alpské symfonii , kterou si přisvojují jak Němci, tak Rakušané i Švýcaři. Bylo to dobře nastudované, zažité a všichni si efektní, pateticky popisnou hudební reportáž Richarda Strausse hodně užívali. Tento večer potvrdil, že nemáme jen Českou filharmonii!

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.