Závěrečné vystoupení letošních pražských Letních slavností staré hudby, které Collegium Marianum s úspěchem pořádalo již po devatenácté, představilo dílo v našich zeměpisných šířkách nevídané (a neslýchané), třebaže figuruje ve všech lepších učebnicích dějin hudby. O které jde? Na pódiu pražského Rudolfina zaznělo zakladatelské opus žánru opera-ballet, L’Europe galante, které v roce 1697 složil André Campra na libreto, jež poskytl Antoine Houdar de la Motte.
Námět je prostý – jedná se o volnou sekvenci drobných scének na téma milostných vztahů, „teoreticky“ sestavenou tak, aby se ukázaly odlišné národní charakteristiky a přístupy k lásce, tedy téma v době ancien régime velmi oblíbené. Umělecký záměr je zřejmý: poskytnout základ pro dostatečně pestrou podívanou, pobavení a eventuálně i alegorii, kritiku atd. Historické okolnosti a žánrové charakteristiky nechť si čtenář případně laskavě doplní, na tomto místě jen potvrdíme, že se jedná o dílo svěží, které v dobré interpretaci dokáže okouzlit i současné (a nejen „turistické“) publikum.
V Dvořákově síni pražského Rudolfina se to 8. srpna t. r. podařilo spojeným ansámblům Les Folies Françoises a Collegium Marianum, které řídil Patrick Cohën-Akenine. Hra česko-francouzského orchestru byla výtečná, jakkoliv rozsazení po takřka celé šíři podia souhru spíše komplikovalo, zvláště v ryze komorních doprovodech mnohých árií. Nejistot však bylo minimum, zvuk se v tutti krásně pojil a jednotliví hráči na své nástroje excelovali. Nutno zmínit zejména skvěle obsazenou sekci dechovou, kde známým matadorkám na traverso (dámy prominou ten spontánní výraz) Janě Semerádové a Julii Brané výtečně sekundovala i mladičká Anna Špelinová. Obdiv sklízela i Monika Fischalek hrající na fagot – lze jen litovat, že neměla příliš virtuózních příležitostí. Zobcové flétny a hoboj bravurně střídali Francesco Intrieri a Nathalie Petibon.
Hlavní pozornost ovšem patřila sedmi zpěvákům, kteří L’Europe galante v Rudolfinu poloscénickou formou rozehrály. V ideálním tvaru tato opera-ballet uplatní v prologu a čtyřech částech téměř dvacítku postav (nemluvě o sólech ve sborech), jejichž individuální obsazení je ovšem v dnešním obvyklém provozu nereálné. „Sdružené“ obsazení rolí tak bylo nezbytné, stejně jako bylo víceméně nutné škrtnout několik čísel ryze tanečních, ale i sborových. Zpěvačky – Chantal Santon-Jeffery a Eugénie Lefebvre (obě z Francie) – měly úkol o něco těžší než pětice pánů. Musely se podělit o více rolí a tu a tam bylo patrné, že poloha partu není vždy zrovna ideální. To jim však nijak nebránilo v předání emoce a přesvědčivém ztvárnění role.
Ze všech sólistů večera – vesměs na velmi dobré úrovni, třeba v mnoha případech spíše na počátku kariéry – není úplně snadné některé vyzdvihnout. Přesto mi snad dají očití svědkové za pravdu, že tenorista Clément Debieuvre (Francie) a basbarytonista Douglas Williams (USA) coby francouzští pastýři si publikum okamžitě získali a sledovat je – ať pro krásné témbry nebo skvělou hru – bylo skutečným požitkem. Pozadu však nezůstala ani další dvojice – Aaron Sheehan (tenor, USA) a Lisandro Abadie (basbaryton, Argentina) – v dramaturgicky výtečně kontrastním entrée španělském.
Vysoká kvalita celého představení měla nepochybně co do činění nejen s výborným castingem a režií (v programu nezmíněna), ale i faktem, že celé dílo bylo nastudováno a inscenováno již v minulém roce v Postupimi. Pro poloscénické provedení v Praze bylo sice nutno provést různé typy úprav, včetně herecké akce, základ byl však již dobře zažitý, z čehož publikum dokonale profitovalo. Závěr LSSH tak dostal velmi elegantní a zároveň důstojnou korunu, zcela v duchu L’Europe galante. Srdečné díky všem, co k tomu výsledku jakkoliv přispěli.