pondělí, 13. srpen 2018

Svůdná galantní Evropa

Napsal(a) 

Clément Debieuvre, Eugénie Lefebvre, foto Petra Hajská Clément Debieuvre, Eugénie Lefebvrefoto: Petra Hajská

Závěrečné vystoupení letošních pražských Letních slavností staré hudby, které Collegium Marianum s úspěchem pořádalo již po devatenácté, představilo dílo v našich zeměpisných šířkách nevídané (a neslýchané), třebaže figuruje ve všech lepších učebnicích dějin hudby. O které jde? Na pódiu pražského Rudolfina zaznělo zakladatelské opus žánru opera-ballet, L’Europe galante, které v roce 1697 složil André Campra na libreto, jež poskytl Antoine Houdar de la Motte.

Námět je prostý – jedná se o volnou sekvenci drobných scének na téma milostných vztahů, „teoreticky“ sestavenou tak, aby se ukázaly odlišné národní charakteristiky a přístupy k lásce, tedy téma v době ancien régime velmi oblíbené. Umělecký záměr je zřejmý: poskytnout základ pro dostatečně pestrou podívanou, pobavení a eventuálně i alegorii, kritiku atd. Historické okolnosti a žánrové charakteristiky nechť si čtenář případně laskavě doplní, na tomto místě jen potvrdíme, že se jedná o dílo svěží, které v dobré interpretaci dokáže okouzlit i současné (a nejen „turistické“) publikum.

V Dvořákově síni pražského Rudolfina se to 8. srpna t. r. podařilo spojeným ansámblům Les Folies Françoises a Collegium Marianum, které řídil Patrick Cohën-Akenine. Hra česko-francouzského orchestru byla výtečná, jakkoliv rozsazení po takřka celé šíři podia souhru spíše komplikovalo, zvláště v ryze komorních doprovodech mnohých árií. Nejistot však bylo minimum, zvuk se v tutti krásně pojil a jednotliví hráči na své nástroje excelovali. Nutno zmínit zejména skvěle obsazenou sekci dechovou, kde známým matadorkám na traverso (dámy prominou ten spontánní výraz) Janě Semerádové a Julii Brané výtečně sekundovala i mladičká Anna Špelinová. Obdiv sklízela i Monika Fischalek hrající na fagot – lze jen litovat, že neměla příliš virtuózních příležitostí. Zobcové flétny a hoboj bravurně střídali Francesco Intrieri a Nathalie Petibon.

Douglas Williams, Chantal Santon-Jeffery, foto Petra Hajská Douglas Williams, Chantal Santon-Jefferyfoto: Petra Hajská

Hlavní pozornost ovšem patřila sedmi zpěvákům, kteří L’Europe galante v Rudolfinu poloscénickou formou rozehrály. V ideálním tvaru tato opera-ballet uplatní v prologu a čtyřech částech téměř dvacítku postav (nemluvě o sólech ve sborech), jejichž individuální obsazení je ovšem v dnešním obvyklém provozu nereálné. „Sdružené“ obsazení rolí tak bylo nezbytné, stejně jako bylo víceméně nutné škrtnout několik čísel ryze tanečních, ale i sborových. Zpěvačky – Chantal Santon-Jeffery a Eugénie Lefebvre (obě z Francie) – měly úkol o něco těžší než pětice pánů. Musely se podělit o více rolí a tu a tam bylo patrné, že poloha partu není vždy zrovna ideální. To jim však nijak nebránilo v předání emoce a přesvědčivém ztvárnění role.

Ze všech sólistů večera – vesměs na velmi dobré úrovni, třeba v mnoha případech spíše na počátku kariéry – není úplně snadné některé vyzdvihnout. Přesto mi snad dají očití svědkové za pravdu, že tenorista Clément Debieuvre (Francie) a basbarytonista Douglas Williams (USA) coby francouzští pastýři si publikum okamžitě získali a sledovat je – ať pro krásné témbry nebo skvělou hru – bylo skutečným požitkem. Pozadu však nezůstala ani další dvojice – Aaron Sheehan (tenor, USA) a Lisandro Abadie (basbaryton, Argentina) – v dramaturgicky výtečně kontrastním entrée španělském.

Douglas Williams, foto Petra Hajská Douglas Williamsfoto: Petra Hajská

Vysoká kvalita celého představení měla nepochybně co do činění nejen s výborným castingem a režií (v programu nezmíněna), ale i faktem, že celé dílo bylo nastudováno a inscenováno již v minulém roce v Postupimi. Pro poloscénické provedení v Praze bylo sice nutno provést různé typy úprav, včetně herecké akce, základ byl však již dobře zažitý, z čehož publikum dokonale profitovalo. Závěr LSSH tak dostal velmi elegantní a zároveň důstojnou korunu, zcela v duchu L’Europe galante. Srdečné díky všem, co k tomu výsledku jakkoliv přispěli.

Marc Niubo

Ředitel Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve svém výzkumu se primárně věnuje hudební historiografii, odkrývání minulého, zkoumání skladeb, jejich příběhů, tvůrců, interpretů, kontextů, souvislostí. Jeho dlouhodobým badatelským tématem je italská opera v Praze, badatelsky se také věnuje duchovní hudbě – české i italské, ale primárně v domácím kontextu. Řadě dalších témat, jako např. hudba anglického či španělského baroka, dílo M. A. Charpentiera, W. A. Mozarta, Antonína Dvořáka, otázky provozovací praxe, edičních technik, hudební kritiky, se věnuje spíše příležitostně anebo primárně ve výuce Ústavu hudební vědy.

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.