Svržení Antikrista – Hof

Uvedení takového typu opery, jako je Ullmannův Der Sturz des Antichrist , není ani v Německu běžnou záležitostí. Theater Hof inscenaci vytvořil v koprodukci se stralsundským divadlem (Vorpommersches Theater Stralsund), jehož intendantem je režisér Anton Nekovar.

Jak je v Německu zvykem, informoval před premiérou (19. ledna 2007) dramaturg shromážděné diváky poučeně o díle a o jeho tvůrcích. Vysvětlil principy Steinerovy antroposofie, o niž se opírá hra (dramatická skica) Alberta Steffena, na jejíž text Ullmann operu složil. Steffenova hra vznikla roku 1928, Viktor Ullmann dokončil operu o sedm let později. Světová premiéra se však konala až roku 1975 v Amsterdamu, za dalších dvacet let uvedli operu v Bielefeldu a její hofské provedení je v pořadí teprve třetí. Proč? Téma opery Der Sturz des Antichrist předjímá neblahé historické události, je až věštecky jasnozřivé. Dramatik je zasadil do budoucnosti – na konec dvacátého století. Regent (diktátor) chce ovládnout poslední oblasti, které jeho svrchované moci ještě vzdorují – náboženství, vědu a umění, zastoupené Farářem, Technikem a Umělcem (básníkem).

Režisér Anton Nekovar s výtvarníkem Danielem Dvořákem (scéna i kostýmy) ctili autory díla a dobu, v níž vzniklo. Ponořeni do německých reálií, aniž by zvolili zobecňující nadhled, vyložili Ullmannova Antichrista jako paralelu hitlerovského režimu. Ve snaze zpřehlednit myšlenkový labyrint obklopili diktátora v posledním dějství dlouhými rudými nacistickými vlajkami s bílým kruhem a s černým diktátorovým znakem namísto svastiky. Záměrně statické aranžmá znesnadnilo jevištní život především představiteli Básníka. Když se, podroben tělesnému utrpení, ve druhém jednání stává „Kristem“ oděným jenom bederní rouškou, spočívá téměř bez hnutí v modravém přítmí na mramorovém katafalku. Při sugestivním útěšném monologu Starce (Der Wärter-Greis), věnovaném jeho osobě, odjíždí – z pro mne nepochopitelných příčin – do zákulisí, aby se teprve v jeho závěru stejnou cestou vrátil. Je oslaben na těle, avšak posílen na duchu a Stařec, jemuž vděčí za své zmrtvýchvstání, padá vysílen k zemi. Pasivní, šedý, bezvýrazný dav podléhá každému, kdo k němu umí sugestivně promluvit. Závěrečné svržení Antichrista je snad až příliš doslovné. Diktátor, chtějící se podobat bohu, stoupá ke slunci oblečen do zlaté kombinézy a jeho raketa(?) se zřítí. Poměrně nevýrazný vizuální efekt provází v orchestru strhující závěrečná apoteóza. Vítězný Básník kráčí samojediný k lepším zítřkům.

Libreto Ullmannovy opery je doslova nabito množstvím filosofických sdělení (titulkovací zařízení bylo i pro rodilé mluvčí nezbytností). Dirigent Karl Prokopetz připravil hudební nastudování na vysoké úrovni – jako obvykle hráli Hofští symfonikové – sólisté a sbor se plně poddali jeho vedení. Všichni pracovali soustředěně, Wolfgang Müller-Lorenz byl prvoplánově nesympatickým holohlavým Regentem, Karsten Jesgarz ztělesnil nepříliš charismatického Básníka, svým pěveckým i hereckým projevem upoutal představitel Starce Michael Lion.

Ullmannova opera je především hudebně (ale také myšlenkově) velmi působivá. Má spíše parametry scénického oratoria, a možná právě proto by jí patrně prospěla výraznější inscenační nadstavba.

Sdílet článek: