Christoph von Dohnányi je legendární, skvělý a velmi zajímavý dirigent. Ovšem zdaleka ne proto, že je mu už šestaosmdesát a že nadále ještě vystupuje. Především a zejména proto, že je osobností s čitelným uměleckým názorem a také se šarmem. Požívá proto na pódiu nepřehlédnutelného přirozeného respektu. Na mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha hostoval v české metropoli 12. září s londýnským tělesem Philharmonia Orchestra. Dirigoval v Rudolfinu Ivese, Berga a Schuberta a byl to špičkový koncert, skutečná událost; dvě hodiny, které trvale zůstanou v paměti jako něco skutečně nevšedního.
Nezodpovězená otázka je nedlouhá skladba amerického novátora Charlese Ivese. Na dobu vzniku, doslova první roky dvacátého století, je v koncepci i ve zvuku značně moderní. Kombinuje, a to vlastně docela avantgardně, značně nezávislá pásma – nesmírně klidné libozvučné smyčcové akordy, do nichž zaznívá v jiné tónině opakované tázání sólové trubky a v odlišném režimu ještě občasné nervní komentáře tří fléten – v tomto případě hrajících zády k publiku i k Dohnányimu a usměrňovaných proto pomocným dirigentem. Je to celkově hudební scéna jako z jiného světa, která se vynoří a zase zmizí, snad jakoby skoro někam do kosmu… U nás málokdy hraná kompozice, které se dostalo od prvního do posledního okamžiku nepolevující soustředěnosti a tím i potřebné zvláštní atmosféry.
Christoph von Dohnányi je čestným dirigentem Philharmonia Orchestra, celé desetiletí byl před časem jeho uměleckým šéfem. Byli nyní na pódiu Dvořákovy síně evidentně naladěni na stejné vlně. A bylo to znát na prováděné hudbě po celý večer. Houslový koncert Albana Berga, přes svou dodekafonickou konstrukci přece jen dílo tonálně zlidštěné, měl podobný náboj závažného soustředění, svátečnosti a opravdovosti bez náznaku odtažitosti. Dílo reflektuje těžkou dobu třicátých let s rostoucí agresivitou Hitlerova režimu a nepříliš šťastnou situaci skladatele. K tomu ovšem přidává ještě velmi osobní inspirační rovinu – je zastavením nad faktem smrti mladé dívky, dcery Almy Mahlerové a Waltera Gropia. Však je také tento Houslový koncert známější s podtitulem „Památce anděla“. Německá houslistka Carolin Widmann, ve své kariéře zajímavě rozkročená mezi starou a novější hudbu, mezi dobové a moderní nástroje, dala sólovému partu plnou emocionální intenzitu. Hrála naplno, vážně, s mnoha detaily. S vhledem a ponorem a s přesným vědomím, o čem všem tato hudba je. Nicméně v celkovém vyznění hrála spíše konkrétněji – takže kdo čekal v sólovém partu skutečně mysteriózní, zřídka slýchané okamžiky, mohl být zklamán.
Schubertova Velká symfonie, dříve známá „Sedmá“, později jako „Devátá“ (někdy však teď podle chronologie označovaná i jako „Osmá“), tedy oblíbená Symfonie C dur, je veledílem na pomezí klasicismu a raného romantismu s důrazem na to druhé. Hodinovou partituru předestřeli hosté – Philharmonia Orchestra s Dohnányim – jako důvěrně známou hudbu: milou a do podrobností známou všem na pódiu i mnohým v sále. Málokdy ji lze slyšet v takové rovnováze pohody a přesnosti, líbeznosti a mužnosti, detailní propracovanosti a velkoleposti. Dirigent šetřil v gestech silami, ale ne na úkor věci. Řídil bez partitury. Chvíle, kdy nechal hudbu plynout samu a jen náznakem připomínal některé akcenty, proměny či agogické vychytávky, si mohl plně dovolit. O to intenzivněji pak vstupoval zpět do hudebního proudu, aby ho gestem ovlivnil, posunul, ozvláštnil. Schubertova hudba poskytla ten večer tisíc a jednu rozkošných maličkostí, radost z muzicírování, potěšení z proměnlivosti i z návratů k již slyšenému, poskytla bohatost nepojmenovatelných emocí a mnoho pozitivní energie. Dirigent, neúnavně aktivní, diferencoval a vyvažoval… a hlavně nepřestával komunikovat s hráči: podněcoval k tomu, aby zaznělo, co má, a aby to zaznělo co nejlépe; a také se usmíval po každém pěkném místě. Dostávalo se mu plné odezvy, a to nejen ve způsobu hry a souhry, ale i při setkání pohledů a opětování úsměvu. Orchestr Philharmonia je schopen jemných nuancí a působil mimořádně sehraně a motivovaně. Schubertem vyvrcholil báječný symfonický večer, takový, který ambicím festivalu plně slušel.
