pondělí, 14. září 2015

Světové umění na Dvořákově Praze

Napsal(a) 

Carolin Widmann a Christoph von Dohnányi, foto DP Carolin Widmann a Christoph von Dohnányifoto: DP

Christoph von Dohnányi je legendární, skvělý a velmi zajímavý dirigent. Ovšem zdaleka ne proto, že je mu už šestaosmdesát a že nadále ještě vystupuje. Především a zejména proto, že je osobností s čitelným uměleckým názorem a také se šarmem. Požívá proto na pódiu nepřehlédnutelného přirozeného respektu. Na mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha hostoval v české metropoli 12. září s londýnským tělesem Philharmonia Orchestra. Dirigoval v Rudolfinu Ivese, Berga a Schuberta a byl to špičkový koncert, skutečná událost; dvě hodiny, které trvale zůstanou v paměti jako něco skutečně nevšedního.

Nezodpovězená otázka je nedlouhá skladba amerického novátora Charlese Ivese. Na dobu vzniku, doslova první roky dvacátého století, je v koncepci i ve zvuku značně moderní. Kombinuje, a to vlastně docela avantgardně, značně nezávislá pásma – nesmírně klidné libozvučné smyčcové akordy, do nichž zaznívá v jiné tónině opakované tázání sólové trubky a v odlišném režimu ještě občasné nervní komentáře tří fléten – v tomto případě hrajících zády k publiku i k Dohnányimu a usměrňovaných proto pomocným dirigentem. Je to celkově hudební scéna jako z jiného světa, která se vynoří a zase zmizí, snad jakoby skoro někam do kosmu... U nás málokdy hraná kompozice, které se dostalo od prvního do posledního okamžiku nepolevující soustředěnosti a tím i potřebné zvláštní atmosféry.

Christoph von Dohnányi a Philharmonia Orchestra, foto DP Christoph von Dohnányi a Philharmonia Orchestrafoto: DP

Christoph von Dohnányi je čestným dirigentem Philharmonia Orchestra, celé desetiletí byl před časem jeho uměleckým šéfem. Byli nyní na pódiu Dvořákovy síně evidentně naladěni na stejné vlně. A bylo to znát na prováděné hudbě po celý večer. Houslový koncert Albana Berga, přes svou dodekafonickou konstrukci přece jen dílo tonálně zlidštěné, měl podobný náboj závažného soustředění, svátečnosti a opravdovosti bez náznaku odtažitosti. Dílo reflektuje těžkou dobu třicátých let s rostoucí agresivitou Hitlerova režimu a nepříliš šťastnou situaci skladatele. K tomu ovšem přidává ještě velmi osobní inspirační rovinu – je zastavením nad faktem smrti mladé dívky, dcery Almy Mahlerové a Waltera Gropia. Však je také tento Houslový koncert známější s podtitulem „Památce anděla“. Německá houslistka Carolin Widmann, ve své kariéře zajímavě rozkročená mezi starou a novější hudbu, mezi dobové a moderní nástroje, dala sólovému partu plnou emocionální intenzitu. Hrála naplno, vážně, s mnoha detaily. S vhledem a ponorem a s přesným vědomím, o čem všem tato hudba je. Nicméně v celkovém vyznění hrála spíše konkrétněji – takže kdo čekal v sólovém partu skutečně mysteriózní, zřídka slýchané okamžiky, mohl být zklamán.

Carolin Widmann a Christoph von Dohnányi, foto DP Carolin Widmann a Christoph von Dohnányifoto: DP

Schubertova Velká symfonie, dříve známá „Sedmá“, později jako „Devátá“ (někdy však teď podle chronologie označovaná i jako „Osmá“), tedy oblíbená Symfonie C dur, je veledílem na pomezí klasicismu a raného romantismu s důrazem na to druhé. Hodinovou partituru předestřeli hosté - Philharmonia Orchestra s Dohnányim - jako důvěrně známou hudbu: milou a do podrobností známou všem na pódiu i mnohým v sále. Málokdy ji lze slyšet v takové rovnováze pohody a přesnosti, líbeznosti a mužnosti, detailní propracovanosti a velkoleposti. Dirigent šetřil v gestech silami, ale ne na úkor věci. Řídil bez partitury. Chvíle, kdy nechal hudbu plynout samu a jen náznakem připomínal některé akcenty, proměny či agogické vychytávky, si mohl plně dovolit. O to intenzivněji pak vstupoval zpět do hudebního proudu, aby ho gestem ovlivnil, posunul, ozvláštnil. Schubertova hudba poskytla ten večer tisíc a jednu rozkošných maličkostí, radost z muzicírování, potěšení z proměnlivosti i z návratů k již slyšenému, poskytla bohatost nepojmenovatelných emocí a mnoho pozitivní energie. Dirigent, neúnavně aktivní, diferencoval a vyvažoval… a hlavně nepřestával komunikovat s hráči: podněcoval k tomu, aby zaznělo, co má, a aby to zaznělo co nejlépe; a také se usmíval po každém pěkném místě.  Dostávalo se mu plné odezvy, a to nejen ve způsobu hry a souhry, ale i při setkání pohledů a opětování úsměvu. Orchestr Philharmonia je schopen jemných nuancí a působil mimořádně sehraně a motivovaně. Schubertem vyvrcholil báječný symfonický večer, takový, který ambicím festivalu plně slušel.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.