Hostování Danielle de Niese v koncertní sezoně Pražské komorní filharmonie (6. 1.) bylo z ryze vokálního hlediska nečekaným zklamáním. Mladá americká sopranistka, nesoucí se na vlně popularity díky přesvědčivým jevištním výkonům a za podpory velké gramofonové firmy, je výborná herečka, typická komediantka. I na mozartovském koncertě v Rudolfinu to předvedla koketním pojetím árie Despiny z Mozartovy opery Cosi fan tutte . Tragiku v árii z Idomenea zahrála také dobře, ale bylo už znát, že ji jen hraje – opravdové hloubky nedosáhla. Je to temperamentní a nervní mladá dáma, někdy se uchylující k až teatrálním gestům. Publikum si dovede podmanit, z jejího způsobu zpěvu a vystupování vychází značná energie. Už její první vstup, latinské moteto Exsultate, jubilate , přinesl ovšem překvapení z hlasu, který je sice zdravý, ale pro světovou úroveň, k níž už je médii počítána, málo kultivovaný, s technikou jen běžnou, rozhodně ne nadprůměrnou.
Árii Bella mia fiamma, addio , alespoň podle toho, jak jsme ji v nevzrušivě ploché podobě slyšeli, by dokonce řada méně proslulých mladých sopranistek zazpívala určitě lépe. Jde o hrubší, trochu neusazený hlas, který postrádá schopnost opravdového dynamického odstiňování, nejjemnějších výrazových nuancí i perlivých koloratur, hlas, který možná spěje od spíše subretního charakteru k výraznějším dramatům. Na divadle, kde mnohdy převáží dojem z fyzického ztvárnění postavy, to nemusí vadit, na mozartovském koncertě však ano.
Shrnuto – Danielle de Niese je se svým exotickým původem a se zajímavou tváří, na něž dnešní doba tolik dá, vcelku logicky celebritou. Je to diblík typu Lucie Bílé, neodolatelný, naturální. Její pozvání nebylo nutně hned omylem – je dobré znát různé typy umělců, kteří hýbou světovým obchodem s klasickou hudbou. Kdo však čekal čistý zážitek z komplexního vokálního umění, odcházel značně neuspokojen. PKF s Jakubem Hrůšou doprovázela hlasitě, ale dojem z jejího podílu byl stylový, velmi dobrý.
