středa, 24. únor 2016

Světelné rondo Smetanova tria

Napsal(a) 

Koncert Smetanova tria (Jiří Vodička – housle, Jan Páleníček – violoncello, Jitka Čechová – klavír), rezidenčního souboru 121. sezony Českého spolku pro komorní hudbu, 15. února ve Dvořákově síni pražského Rudolfina byl vzrušující nejen hudbou, ale nečekaně i průběhem. Úvodní číslo večera bylo u nás dramaturgickou událostí -  skromně uváděné Klavírní trio č. 1 op. 8 sedmnáctiletého Dmitrije Šostakoviče, jež nezapře jak studijní léta hledání, tak rašící uměleckou výjimečnost autora. Melodický náboj není zdaleka tak výrazný jako v proslulém Klavírním triu e moll č. 2 z roku 1944, takže hodně záleží na interpretech, jestli dokáží otevřít nesporné kvality posluchači. Smetanovu triu se to podařilo; jen v závěrečné ploše mohlo být violoncello výraznější. Nicméně bylo to nejlepší provedení, jaké jsem slyšel!

Velmi jsem se těšil na Beethovenovo Klavírní trio Es dur op. 70 č. 2, jež je melodicky mimořádné a kompozičně zajímavé a je uváděno podstatně méně než první „Geistertrio“. Intenzivní výraz si žádá energeticky intenzivní interpretaci. To určitě hráči chtěli, leč zasáhl zlomyslný šotek Rudolfina (nebo že by pojistka?). Chudák skladatel a hudebníci byli podrobeni zkoušce, když do té doby už beztak podivně setmělé osvětlení se stmívalo stále víc a víc, takže cellista a pianistka téměř neviděli noty. (Ve výhodě byl houslista, jenž možná jako první český hudebník zakryl noty digitálním tabletem!) Mezi první a druhou větou patrně přivolaný technik (ještě štěstí, že se našel) hledal chybu, takže se čekalo, načež zřízenec se pokoušel s různým úspěchem najít během hry intenzitu svícení. Ideální stav se hledal až do delší pauzy před Finálem. Beethoven pak dozněl při plném osvětlení. Při světelných vlnách mě napadlo, jestli to není pokus o vizuální rondo... Zjistil jsem, že i po přibližně čtyřiceti letech mě dokáže Rudolfinum překvapit. Technik zaslouží pětku, Smetanovo trio pak jedničku za nasazení a statečnost, s jakou se pokusilo zvládnout překvapivý vývoj koncertu. Nicméně pochopitelná ztráta koncentrace měla vliv na perlivost techniky, tempa a souhru. Nejslyšitelnější to bylo v partu violoncella v neuspokojivém průběhu Finále.

Rozmáchlé Mendelssohnovo Klavírní trio d moll, op. 49  je plodem zralosti skladatele. Hudebníci se velmi snažili, aby oni i posluchači zapomněli na podivný rámec Beethovena, ale světelná deka jakoby nemizela. Zažil jsem řadu fascinujících koncertů Smetanova tria, ale tento k nim bohužel nepatří. Vlastně zčásti ano – díky Šostakovičovi.

Věřím, že na jejich posledním spolkovém koncertu v rámci sezonní rezidence 20. dubna bude mít službu jiný technik a světelné podmínky budou příjemné jak pro interprety, tak pro diváky.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.