pondělí, 15. duben 2002

Svět opery

Napsal(a) 

Svět opery Svět opery
ÚSTÍ NAD LABEM

ČAJKOVSKÉHO EVŽEN ONĚGIN

K nejoblíbenějším zpěvoherním titulům našeho operního publika patří nesporně Čajkovského Evžen Oněgin , jehož nevadnoucí popularita byla patrně i jedním z důvodů, proč toto dílo nastudovalo a 25. 1. premiérově uvedlo Městské divadlo v Ústí nad Labem. Výtvarnice scény a kostýmů, hostující Jana Zbořilová , se uvážlivě držela v mezích přijatelné a vkusné klasiky, třebaže některé kostýmní návrhy působily až střídmě a byly téměř na překážku obrazu postavy, jaký nastiňuje už Puškinova předloha (Triquet). Na funkční scéně se režie Martina Otavy snažila tlumočit obvyklou popisností peripetie příběhu, aniž se ovšem vyznačovala osobitostí či úsilím o originální koncepci. To, co se na scéně odehrávalo, bylo sice přijatelné, ale ani režie se místy nevyvarovala fádních klišé či nudné bezradnosti. Nejvíce právě ve velkých ansámblových výjevech, které svou choreografií v tanečních číslech příjemně oživil Vladimír Nečas . Orchestr divadla, stejně jako sbor, podal jen průměrný výkon. Sboru se dařilo nejlépe v úvodní scéně, zatímco v obraze domácího plesu u Lariny nebylo možno přeslechnout distonace a nevyrovnanost hlasových skupin. Zvuková nesjednocenost nástrojových skupin oslabovala ostatně i výkon orchestru, vedeného dirigentem Norbertem Baxou , který se ovšem málo staral o to, aby zpěváky často nepřehlušoval, či aby jim poskytl prostor k uplatnění pěveckých detailů, jichž je v této partituře celá řada.

Ústecká opera, zdá se, nedisponuje takovými sólisty, kteří by dostáli nárokům čtyř hlavních rolí této opery a proto řešila tuto situaci tak, že si pozvala pěvce hostující. Praxe dnes nikoli nepochopitelná, jenže i zde se ukázaly velké rozdíly. Už první repríza v neděli 27. 1. to předvedla více než názorně. Z domácích sólistů se nad průměr nepovznesl snad ani jediný: Ivana Hybešová byla fádní Larinou, Hana Pašková zpívala Olgu neznělým, místy tremolujícím hlasem, nebylo jí rozumět, v závěru árie nevystačila v nižší poloze a navíc ji nebylo místy slyšet, protože zpívá "do sebe". Stanislava Moravová jako chůva Filipěvna se spokojila s několika prsními tóny v prvním duetu, ale ve scéně s Taťánou neměla již nic, čím by upoutala. Podobně matný byl i její herecký výkon. Jindřich Nečesaný byl podivným Triquetem, jemuž zjevně chyběla nejen kantiléna v romanci, ale i hlas, který je zřetelně dávno za zenitem. Mezi průměrnou šedí těchto výkonů však uměl na sebe upozornit epizodní Setník Martina Matouška kvalitou a nosností barevného hlasu, který své přednosti jistě prokáže, bude-li mu svěřen závažnější úkol. Publikum po právu ocenilo vřelými aplausy Ivanu Šakovou a Aleše Brisceina . Ivana Šaková byla jímavou i od- hodlanou Taťánou, kterou zazpívala s naprostou jistotou, bez problémů, navíc nosným a muzikálně nuancovaným hlasem. Její herecké ztvárnění, třebaže spíše introvertní a výrazově niterné, bylo zcela přesvědčivé a za krásně a působivě provedenou dopisovou scénu ji publikum odměnilo nadšeným aplausem. Pěvkyně prokázala nadto smysl pro styl a také v souhře s partnery vedla muzikálností i přesností podání. Lyrický tenorista Aleš Briscein podal v roli básníka Lenského jeden ze svých nejlepších dosavadních výkonů. Jeho ztvárnění role bylo téměř kvintesencí vize, jakou máme o této postavě. Krásný, lesklý i nosný hlas, uplatňovaný s technickou jistotou ve všech polohách a nuancích, pojil se tu s oduševnělým prožitkem a působivým hereckým ztvárněním tak, že účinku tohoto zpodobení role nebylo možno odolat.

Podstatně méně se bohužel dařilo představiteli titulní postavy díla, hostujícímu Alexandru Beňovi , jehož Oněgin nepřesvědčil ani hlasově, ani herecky. Pěvcův hlas zněl unaveně, v souzpěvech místy zanikal a obou dramatických vrcholů role (v závěru velkého plesu a ve finále díla) se Beň zhostil na úkor kvality tónu jen pomocí forzírování. Jeho herecký výkon byl indiferentní a neměl mnoho co říci. Konečně kníže Gremin v podání Lukáše Hynka Krämera zklamal docela. Postrádá-li velká kantabilní árie pečeť skutečné kantilény a odhaluje-li navíc zřetelné slabiny vyšších tónů, frázování a vedení dechu, pak je naskýtá otázka, proč partii takto obsazovat. Navíc nepřirozený způsob setrvalého zpívání "vzadu" a zpěv vyšších poloh se stálým přetahováním prsního hlasu, oslabuje výkony každého, byť by byl nadán sebebarevnějším hlasovým materiálem.

Ústecký Evžen Oněgin je v souhrnu typickým představením naší dnešní regionální operní scény. Je to představení přijatelně průměrné, jehož přitažlivost stojí ovšem na výkonech dvou hostujících pěvců. Ty ovšem stojí za to slyšet.

Miloslav Pospíšil

DRÁŽĎANY

POLOČAS TETRALOGIE

Po velmi smělém a efektním drážďanském režijně výtvarném pojetí Rýnského zlata jako by nová inscenace Valkýry ztratila dech. Samozřejmě, že scénografická a režijní koncepce pokračující v duchu prvního večera nebyla onou šokující rozbuškou. Proto se asi režisér Willy Decker ještě hlouběji snažil odkrýt vnitřní problémy jednotlivých postav a spolu se scénografem Wolfgangem Gussmannem nutili diváka novými nápady k maximální koncentraci. Hudebně bylo Wagnerovo dílo interpretováno standardně na vysoké úrovni Staatskapelle Dresden v čele se šéfdirigentem Semjonem Byčkovem . Z kvalitních sólistů bych na prvním místě uvedl velmi dramatickou Deborah Polaski jako Brnnhildu. Hundinga bezproblémově zpíval Kurt Rydl , Siegmunda výtečně ztvárnil americký tenorista Robert Gambill a příjemným překvapením byl mladý estonský barytonista Peteris Eglitis v roli Wotana. Sopranistka Evelyn Herlitzius hrdinně přemáhala indispozici a Sieglindu nakonec zvládla po vokální stránce výborně. Drážďanské provedení tohoto náročného projektu je díky hlubokému filozofickému přístupu tvůrců bezpochyby cenným přínosem a můžeme se v tomto roce jen těšit na uvedení Siegfrieda .

Pavel Horník

BRUSEL

KAFKOVSKÁ AIDA

Svět opery Svět opery
Za celý večer se Radames a Aida sebe nedotknou a ani se na sebe nepodívají, masové scény neexistují, výprava skoro žádná a soud s Radamem se odehrává někde za kulisami. Může vůbec taková inscenace Aidy (koprodukce s Royal Opera House, Covent Garden v Londýně) diváka nadchnout? Stokrát ano! To ale musí být režisér géniem a americký režisér Robert Wilson jím bezpochyby je. Bylo to jistě dramaturgické riziko nabídnout Wilsonovi právě Verdiho Aidu, kterou si spíše představujeme se slony, koňmi a pestrými kostýmy než "designoperu" plnou odcizení a chladu. Jenže to kafkovské je jen jakási rouška, pod níž to bují citem, láskou a nenávistí. Jakmile se Wilson zbavil Verdiho africké exotiky, pustil se do libreta, kde dopodrobna analyzuje jednotlivé postavy děje a vytváří s nimi pravou řeckou tragédii. Wilson, který se kromě režie postaral i o výpravu a neobyčejně sugestivní osvětlení, udělal z Verdiho často teatrálních postav na bílo našminkované figury, svými pohyby připomínající loutky. Ty se mezi sebou dorozumívají výstředními pohyby rukou, a když se k tomu přičtou téměř japonské kostýmy a účesy, tak si nutně vzpomenete na divadlo Nó. Přes tyto nevšednosti graduje příběh velké lásky mezi Radamem a Aidou a nešťastné Amneris do čítankového konce.

V takovém pojetí to nemají pěvci vůbec jednoduché, nejenže se musejí soustředit na partituru, ale navíc vyjadřovat specifickými pohyby rukou danou situaci. Je ale třeba říci, že se to téměř všem do detailu podařilo. Problémy má Wilson jedině s masovými scénami, velkou většinu jich ale předělal na intimnější obrazy. Protagonisté sice patří "jen" do první výkonnostní skupiny a ne do extratřídy, přesto je to pohádkové obsazení. Jen jihoafrický tenorista Johan Botha (Radames) má sice jemný hlas, ale trochu dřevěnými pohyby a postavou - ne hlasem - připomíná Pavarottiho. Mlada Italka Norma Fantini v titulní roli má možná trochu banální sopránovou barvu, ale je technicky plně na výši a zvládá svůj part bez sebemenších problémů. Barevný basbaryton Mark Doss je skvělý Amonasro. Původně měla ruská mezzosopranistka Elena Zaremba - asi nejznámější jméno na programu - vytvořit roli Amneris, týden před premiérou onemocněla, a tak byla narychlo povolána Maďarka Ildiko Komlosi . Její debut v bruselské Královské opeře dopadl skvěle, dostalo se jí po právu nejdelších ovací ze všech pěvců. Bouřlivěji byl přijat jen dirigent Antonio Pappano , jehož emocionalita byla protiváhou Wilsonovu stylizovanému pojetí.

Mirek Černý

Více z této kategorie: « Hurikán Leila Klasici »

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.