Svěcenífoto: Zdeněk Chrapek/Pražské jaro
Stravinského Svěcení jara Pražskému jaru poslední večer (2. 6.) slušelo. Je to provokativně výrazná a nezaměnitelná hudba a je s ní spojen jedinečný příběh týkající se skandální pařížské premiéry v květnu 1913. Pod taktovkou Vasilije Sinajského , hudebního šéfa Velkého divadla v Moskvě, hrála Česká filharmonie nelehkou partituru přesně, angažovaně a s dostatečným nadhledem nad komplikovanou a proměnlivou strukturou. Je to hudba působící prvoplánově svými rytmy, neoplývající emocemi, hudba na svou dobu bezprecedentně novátorská a dodnes překvapivě moderní, dráždivá, ve své strohosti jakoby neuspokojivá. Dostalo se jí potřebných parametrů a kvalit ve skvělých sólech i v tutti a dospěla až k plně virtuóznímu vyznění. Je otázka, jestli vůbec lze říkat u tohoto typu hudby, že nadchne v tradičním slova smyslu, nicméně stalo se tak. Závěrečný večer festivalu byl koncipován jako pocta Václavu Talichovi, a tak logicky vedle Svěcení jara (které Talich uvedl ve 20. letech v české premiéře) obsahoval také hudbu českých klasiků. Sinajskij inicioval propastný kontrast mezi Dvořákovým Karnevalem , který se sám o sobě snadno blíží hranicím břesknosti, a Sukovou Serenádou Es dur pro smyčce . Té při provedení trvale dával co nejlyričtější výraz. Dosahoval ho nejen pečlivou modelací melodií a harmonií, ale i nižšími tempy a jemnou dynamikou. Talichovská dedikace by možná vyzněla ještě demonstrativněji – ve smyslu výkladu o symbolickém předávání štafety – s českým umělcem za dirigentským pultem, ale i dané řešení bylo zcela legitimní. A díky Sinajského energii a profesionalitě a odpovědné vstřícnosti filharmoniků koncert vyzněl víc než pozitivně.
