pátek, 15. březen 2019

Svěcení jara v Hradci jako událost roku?

Napsal(a) 

 , foto Patrick Marek foto: Patrick Marek

Stravinského Svěcení jara je ikonickým dílem moderní hudby. Živé provedení skladby je pro posluchače zážitkem – nejen sluchovým, ale i vizuálním – který nenahradí sebelepší nahrávka. Pro interprety – orchestrální hráče i dirigenta – je to výzva, dvoudílná skladba pro ně znamená pětatřicet minut koncentrace srovnatelné s duchovním cvičením, v němž je imperativem bytí v přítomnosti. Svěcení jara je symbolickým milníkem v evropské hudební historii a ani po sto letech (ve své původní baletní podobě mělo premiéru v roce 1913) nezní „staře“, pořád je hudbou, která strhne, zdrojem podnětů, z nichž lze čerpat poznání a na něž lze navazovat. Když před šestnácti lety nastoupil jako šéfdirigent Filharmonie Hradec Králové Ondřej Kukal, zařadil do své první sezony i Svěcení jara. Totéž udělal teď ve své první sezoně v roli šéfdirigenta Kaspar Zehnder a kdybychom neměli teprve polovinu března, neváhala bych označit abonentní koncert Malého symfonického cyklu 14. 3. 2019 za událost roku. Hudební, kulturní i společenskou.

Koncert měl skvostnou dramaturgickou koncepci. Úvodní Bernsteinovo Divertimento, jehož věty dávají sólistickou příležitost jednotlivým nástrojům nebo menším skupinám, umožnilo hudebníkům upevnit si jistotu nejen v technických nárocích (Filharmonie Hradec Králové patří k našim nejlepším orchestrům), ale také ve schopnosti spolehnout se v souhře každý sám na sebe. Skladba je v podstatě apartní stylizací hudebně-populárních idiomů z nejrůznějších prostředí (není v tom nepodobná Rotovým hudbám k Felliniho filmům) a navodila v sále dobrou, uvolněnou, komunikativní atmosféru.

 , foto Patrick Marek foto: Patrick Marek

Ani volba Fagotového koncertu W. A. Mozarta B dur (K 191) nebyla náhodná: nevtíravě, skrze zvukovou informaci, korespondovala s úvodním fagotovým sólem ve Svěcení, které je zátěžovým testem pro každého fagotistu – ne že by bylo až tak obtížné je zahrát, ale z pozice uprostřed obrovského orchestru má iniciační funkci, je to antifona v původním smyslu toho slova, magické gesto zahrnující do kruhu rituálu (však jsou to „obrazy z pohanské Rusi“!) všechny přítomné na pódiu i v auditoriu. Sólistou v Mozartově koncertu byl Diego Chenna a jakkoliv jsem předem měla pochybnosti, jestli nebude Mozart mezi pestrobarevnou paletou rozevlátého Bernsteina a orchestrální smršti Stravinského působit trochu mdle, Diego Chenna je rozptýlil. Svůj part hrál zpaměti, jeho exhibice byla výsostně hudebního charakteru, beze stop okázalosti. Má krásně lehký tón, netlačí ho, do úchvatných pianissim za ním možná mohl – jak jsem měla dojem z místa v postranní lóži – jít orchestr ještě o trochu víc.

Svěcení jara zahrála filharmonie pod vedením svého nového šéfdirigenta skvěle. Za ztvárněním byla znát pečlivá příprava dotažená až k modelaci výrazu. To ostatně patří zřejmě k osobitosti dirigentského umění Kaspara Zehndera – že gesto nedává jen rukama, nýbrž celým tělem. Bernsteinovo Divertimento bylo z jeho strany doslova choreografickou performancí, Svěcení vedl – vzhledem k náročnosti partitury – uměřeněji, kontrasty nebo okamžiky dramatu (například začátek Tance země) vyzněly i tak neobyčejně působivě.

Koncert měl dobrou gradaci včetně přídavku po Mozartovi (sólista zvolil neokázalou skladbičku od brazilského skladatele Francisca Mignone), který si pan dirigent vyposlechl vsedě mezi hráči orchestru a pokyn k odchodu na přestávku posléze nechal na koncertním mistrovi. Filharmonie hrála ve vyprodaném sále a bylo to toho dne už podruhé, co posluchači koncertní síň zaplnili (poprvé dopoledne při veřejné generálce). Hradecké publikum je vnímavé, ztišení, jaké nastalo třeba v kadenci v Mozartově koncertu, ale i na mnoha místech Bernsteinovy skladby i Svěcení, jsem na koncertě už dlouho nezažila (ostatně možná právě proto si Diego Chenna mohl ta dechberoucí pianissima dovolit).

Wanda Dobrovská

 , foto Patrick Marek foto: Patrick Marek

Filharmonie Hradec Králové posvětila tanec, jaro a člověka

Slyšel jsem hradecké těleso už tolikrát, ale takový proud energie z pódia, jako při Svěcení jara, jsem zažil snad jen při provedení Coriglianovy kompozice Circus Maximus na Hudebním fóru 2011. Ale než ten zázrak nastal, což bylo po přestávce, orchestr k němu kráčel přes mnohdy až rozpustile roztančenou hudbu Bernsteinovu a Mozartovu. Divertimento pro orchestr zkomponoval Leonard Bernstein v roce 1980 jako hold městu Boston, kde skladatel strávil mládí, a zároveň Bostonskému symfonickému orchestru, jenž tehdy slavil sto let své existence. Každá z osmi krátkých vět odkazuje k hudební historii a dílům, jež byla stěžejní v repertoáru tělesa. Není podstatné, zda jde o Čajkovského, Beethovena či Schumanna, protože Bernstein zde smísil různé taneční rytmy klasické i jazzové, tryská tu filmová romantičnost i rozjuchanost, bluesový smutek i opulentní vídeňský valčík, takže ony odkazy jsou umně zašifrovány a pro posluchačský zážitek nejsou nijak důležité. Filharmonie Hradec Králové dokázala odstínit všechny části tou nejniternější strukturální drobnokresbou, a přitom zachovat jedinečně kompaktní texturu. Dynamické a barevné bohatství tryskající hudby lze jistě připsat způsobu, jakým dirigent skladbu přečetl; nešlo pouze o deklamaci, ale o její uchopení v širších souvislostech hudebních i osobnostních.

Totéž se dá vztáhnout také na Mozartův Fagotový koncert B dur K 191 (186e) z roku 1774. Třívětá skladba zněla květnatě, šťavnatě, projasněně a v závěru roztančeně; zároveň moderně, přimknuta k předchozímu estetickému prožitku. Italský fagotista Diego Chenna splnil do posledního dechu Mozartovu představu o rovnocenném dialogu do té doby podceňovaného nástroje s orchestrem. Sólista hrál zpaměti, lahodně šperkoval svůj part a v sólových kadencích (kromě poslední věty také neobvykle v první) byla jeho ekvilibristika strhující a zvyšovala tak napětí.

Po přestávce to pak propuklo naplno! Filharmonie Hradec Králové nastoupila v té nejširší sestavě, včetně osmi lesních rohů a posílených kontrabasů, aby se chopila Svěcení jara. Tolikrát jsem jej slyšel z nahrávek, mezi nimiž si vysoko cením Ančerlova pojetí s Českou filharmonií z jara 1963; ten tvrdil, že toto dílo se musí hrát především v neutuchajícím rytmizování. A naštěstí téhož názoru byl i dirigent, jenž orchestru vtiskl až magmatickou sílu. Filharmonie doslova cedila krev, přesto sama sebe nezahltila, každá nástrojová barva zůstala čitelná, dřeva přímo průzračná, byť občas břitká (obvzláště flétny). Nemá ale smysl, a bylo by to nespravedlivé, vyzdvihovat tu kterou sekci; úspěch provedení tak náročného díla spočívá v absolutní vyrovnanosti celého tělesa. A samozřejmě v dynamicky pregnantní a přesné dirigentské taktovce. Ačkoli ve Svěcení jara jde o ztvárnění pohanství, toho nejtěsnějšího sepětí člověka s vlastním tělem a přírodou, zaujal mne kratičký záblesk pravoslavného chorálu ve druhé části. Tomu předcházela pozoruhodná zvukomalba tajemna v podání kontrabasů a lesních rohů. Závěr pak už patřil strhujícímu orchestrálnímu výronu živočišnosti, jaký jsem ještě neslyšel.

Jan Hocek

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.