Svým koncertem 13. října otevřelo Trio Bergerettes (Barbora K. Sejáková – klavír, Daniela Oerterová – housle, Tomáš Strašil – violoncello) podzimní řadu Svatovavřinecké koncertní sezony. Téměř ideální akustické podmínky a inspirativní prostředí bývalého malostranského kostela sv. Vavřince tentokrát umožnily vychutnat umění jednoho z našich nejzajímavějších komorních souborů. Své neobvyklé jméno má soubor dle názvu klavírního tria Bohuslava Martinů, když mu jej po vítězství v soutěži B. Martinů roku 2001 navrhl belgický muzikolog H. Halbreich.
Nejprve zaznělo Klavírní trio G dur, Hob.XV:25, Josepha Haydna. Hned v Andante zaujala vytříbená jednota unison klavíru a houslí i zřetelná kultivovanost smyčce houslistky. Oerterová je zkušená komorní hráčka (2008-14 ve Škampově kvartetu), laureátka mnoha soutěží. V Poco Adagio-Cantabile part klavíru a houslí jako by hrála jedna tříruká bytost. Tak rozechvěle něžné a jímavé sólo houslí lze málokdy slyšet. Proslulé Rondo all´Ongarese pak radostně lehkou vitalitou, působivou tempovou architekturou a strhujícím temperamentem bylo ojedinělým zážitkem.
Bergerettes, H275 Bohuslava Martinů jsou jakousi „vlajkovou partiturou“ souboru. Náročné pětivěté dílo zaznělo s precizní dokonalostí a se zřetelně vykreslenými tektonickými obrysy všech vrstev partitury, s velkými, krásně klenutými oblouky frází. Ze hry tria tryská lehkost a jas, a ze souboru jakási hravá, ale nehraná skromnost a uvolněnost. Duo cella a houslí v Triu bylo rozhovorem dvou živých bytostí, a závěr opusu pak zvukovou smrští. V jejich vykreslení se zdánlivě křehký poetický intelektuál Martinů překvapivě zjevil v až monumentálně mužné podobě.
Jednověté Trio élégiaque č. 1 g moll napsal Sergej Rachmaninov v devatenácti letech (1892), kdy jej též se dvěma kolegy v Petrohradě provedl. Vydáno však bylo až po jeho smrti, roku 1947, a bez opusového čísla. Rachmaninov byl zjevně inspirován klavírním triem svého učitele a přítele P. I. Čajkovského. Velice expresivní, dramaticky romantická hudba působí místy spíše jako klavírní koncertantní „werk“. Nejen zde pak Barbora K. Sejáková potvrdila, že její talent a umění jsou opravdu výjimečné, a že nesporně patří jak mezi komorní elitu, tak i k nejzajímavějším a nejlepším klavíristům současného pódia.
Luboš Sluka je tvůrcem, jehož hudba umí oslovit a zaujmout publikum napříč generacemi již mnoho desetiletí, bez ohledu na momentální stylové preference či módní trendy. Navíc, on všechny směry a trendy dobře zná i umí, ale používá je v jazyce své hudby jen jako koření obohacující a zvýrazňující hudební poselství, a ne jako základ spekulativní konstrukce. V jeho hudbě nikdy nechybí silná melodická invence, a i to ji činí tak působivou. Suita na paměť Jaroslava Ježka (Fox-Charleston-Blues I.-Shimmy-Blues II.-Vivat Ponrepo) je podobně jako i další Slukovy opusy poměrně často hraná jak doma, tak ve světě. Suitu skladatel kdysi napsal okouzlen hudbou třicátých let, jejímž typickým představitelem byl Jaroslav Ježek. Úspěšná, efektní a vtipná skladba doznala mnoha autorských instrumentací, původně však byla určena pro pět violoncell. V hrané úpravě patří do repertoáru tria a myslím, že zde nalezla ideální interprety.
Za zmínku stojí neobvyklý jev. Většinu hudebních produkcí sólistů i komorních těles zahajují a provádějí glissandové improvizace na kvintové téma. Trio Bergerettes tuto lahůdku publiku nedopřává. Ačkoliv neladí, ladí! Koncert dosvědčil, že Trio Bergerettes patří na absolutní špičku komorních souborů.
