středa, 7. říjen 2020

Svatocecilská mše na rozloučenou se zpěvem

Napsal(a) 

, foto PFDH foto: PFDH

Sedmadvacátý Podzimní festival duchovní hudby uvedl v Olomouci již druhou – a zřejmě poslední – slavnostní mši letošního programu: Messe solennelle en l’honeur de Sainte-Cécile (Slavnostní mši na počest svaté Cecilie) Charlese Gounoda z roku 1855. V dómu sv. Václava zazněla v sobotu 3. října, tedy dva dny před druhou vlnou preventivních nařízení včetně zákazu veřejného zpěvu.

Jako poděkováni za přízeň posluchačů v neklidné době i jako symbolické rozloučení se zpěvem zaznělo z kůru na úvod Gounodovo Ave Maria. Zdobný soprán Michaely Šrůmové doprovodil na varhany Karel Martínek. Ačkoli tedy koncert otevřel zvuk skutečných varhan, během samotné mše však Martínek přešel k nástroji elektronickému a jeho part již nebyl prakticky slyšet. Přitom mohlo jít o impozantní součást večera – Gounodova mše si žádá masivní orchestrální aparát, byla napsána pro pařížský chrám sv. Eustacha s jedněmi z největších varhan ve Francii, jejichž možnosti údajně plně využívá. Vedle toho obsahuje partitura obsazení šesti harf, oktobasu, velké žesťové sekce aj. Důvody pro tuto nástrojově skromnější adaptaci jsou však nasnadě: s varhaníkem umístěným desítky metrů od interpreta na druhé straně chrámu by nebylo možné dosáhnout takové souhry, jakou v sobotu předvedla Moravská filharmonie Olomouc.

Jaromír Michael Krygel, foto PFDH Jaromír Michael Krygelfoto: PFDH

Dirigent Jaromír Michael Krygel celou dobu pečlivě kontroloval zmíněnou souhru i dynamiku, aktivně komunikoval s orchestrem, sborem i sólisty a zásadní měrou tak přispěl k celkově vyváženému a plastickému zvuku od křehkých pian po masivní fortissima. Gounodovy četné gradace a kontrasty tak fungovaly s patřičným účinkem. Vyzdvihnout je pak třeba především basovou sekci orchestru, pozoruhodnou kompozičně i oživující hudbu interpretačně.

Instrumentální složka Messe solennelle je vcelku nenáročná, inspirována přehledným, prostým palestrinovským stylem pozdní renesance. Gounod klade důraz na zejména na obsah sdělení a barvu orchestrálního zvuku. Není zvukově či kompozičně experimentální; operuje s tradiční romantickou sazbou, dobovou harmonií a převážně repetitivními motivy a figurami ve smyčcích a uváděním důležitých témat ve formě drobných sól či předeher dechů a žesťů. Výsledek však funguje, jde o přívětivou a místy velmi zpěvnou hudbu. Prosvítá zde operní princip i takřka lidové melodie očividně komponované, aby si je lidé později zpívali doma – zejména v Credu je hlavním „tahákem“ silná, navracející se melodie na samé hranici populární lidové písně, včetně – řečeno s jistou nadsázkou – téměř bigbeatové basové linky. Podobně je tomu v Sanctu či závěrečné části Agnus Dei s nevázaným hopsavým tanečním rytmem. Všechny tyto části, včetně instrumentálního Offertoria vykračujícího do říše symfonické básně, odehrála olomoucká filharmonie adekvátně, s příjemným zvukem sekcí i působivými sólovými příspěvky.

Michaela Šrůmová, foto PFDH Michaela Šrůmováfoto: PFDH

Sólové vokální vstupy byly obvykle relativně stručné, přesto v nich tři zpěváci prokázali své vokální kvality. Michaela Šrůmová svým výrazným sopránem mnohdy zaplnila prostor katedrály, ovšem v Sanctu ukázala také měkká piana a sólo v Benedictu ozdobila precizně kontrolovanými odtahy a dynamickými oblouky. Tenorista Ondřej Koplík taktéž přispěl procítěným, soustředěným projevem, zejména v Glorii či Agnus Dei. Na nejnižším hlasovém postu došlo ke změně interpreta – avizovaný sólista Jiří Přibyl byl nahrazen basistou Janem Šťávou. Jeho silný fond dostal prostor zejména v Domine Jesu, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že šlo o záskok.

Jako určitý transcendentní princip nad sólisty čněl sbor Ars Brunensis (sbormistr Dan Kalousek), jehož rolí bylo mnohdy přebírat a zrcadlit promluvy zpěváků jako ozvěna z „vyšší úrovně bytí“. Vedle toho však též dostal zajímavé pasáže – dramatický Crucifixus, vzestupný kánon Et ressurexit, efektní zvukomalebné sykavky v Glorii, křehký nástup Et incarnatus est. Ars Brunensis dynamicky dobře spolupracoval s orchestrem i sólisty, dobře vykresloval frázové oblouky a z měkkého zvuku byl schopen rázem přepnout do impozantních tutti.

Ondřej Koplík, foto PFDH Ondřej Koplíkfoto: PFDH

Mše k svaté Cecilii je vděčným koncertním kusem s příjemně stručným trváním těsně pod hodinu. Ve srovnání s Rossiniho úvodní Malou slavnostní mší šlo o hudebně lehčí sousto, interpreti se ovšem Gounodova díla zhostili s patřičným nasazením v úspěšném provedení.

Další koncert Podzimního festivalu je naplánován na sobotu 10. října. Dle původního programu vystoupí Ensemble Inégal, ovšem s alternativním instrumentálním programem.

Jan Borek

Student olomoucké hudební vědy a filosofie. Bývalý klavírista, současný kytarista, skladatel, překladatel a držitel ocenění z mezinárodní skladatelské soutěže Maurice Ravela 2015. Přispívá do Harmonie, HIS Voice či akademického časopisu Musicologica Olomucensia. Věnuje se především progresivnímu rocku a soudobé klasické i experimentální tvorbě, zároveň sleduje mnohé současné avantgardní a okrajové proudy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.