sobota, 1. listopad 2014

Svátky hudby Václava Hudečka

Napsal(a) 

Václav Hudeček a Jitka Hosprová Václav Hudeček a Jitka Hosprová

V předvečer státního svátku, 27. října 2014, vstoupily celosezónní Svátky hudby do 23. ročníku. Je zajímavé, jak tvrdohlavě se i přes občasnou nepřízeň osudu drží na výsluní zájmu posluchačů. Díky podpoře pojišťovny Kooperativa se situace v poslední pětiletce ekonomicky stabilizovala. Nicméně je zřejmé, že je to zásluha zakladatele Václava Hudečka. Bez jeho nadšení i diplomacie by festival, obávám se, už dávno skončil.

Úvodní koncert je vždy příležitostí ke společenské prezentaci, což letos potvrdila košatá účast pražské politické a ekonomické elity. Samotný průběh se však bohužel mezi kulturní události roku 2014 nezařadil. Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál pod vedením Tomáše Braunera jen standardně dobře. (Musím dodat, že pod taktovkou svého šéfa Ondreje Lenárda hrává lépe a angažovaněji.)   Mozartova předehra k Únosu ze serailu byla těžkotonážní a připomněla mi spíše českou čokoládu nežli Mozartovy salcburské pralinky. Jeho Koncertantní symfonii pro housle, violu a orchestr Es dur, K. 364, jsem slyšel snad stokrát. Václav Hudeček i Jitka Hosprová hráli z not a přesto se v první a třetí větě nevyvarovali intonačních a technických přibližností (kupodivu hůře dopadla viola, jež byla navíc překvapivě málo znělá). Co se týká stylu, určitě bych takové pojetí bral před třiceti lety, ale v roce 2014 ne…

Štefan Kocán a Dina El Štefan Kocán a Dina El

Instrumentální první polovinu koncertu vystřídal po pauze pokus o  bel canto. Vrcholem večera byla účast Štefana Kocána. Jeho bohatýrský bas je ideální pro role  ruského repertoáru, Verdiho či Pucciniho, ale rozhodně ne pro Mozarta. Proto „katalogová“ árie Leporella z Dona Giovanniho vyzněla v porovnání s jeho konkurenty z operního světa poněkud komicky. Zato árie z Verdiho Sicilských nešpor  byla báječná. Ještě jsem živě neslyšel tak  jímavé a hlasově osobité pojetí. Určitě to byl vrchol koncertu… Altistka Dina El bohužel vedle něho jen statovala. Její výkon byl natolik dunivě bezkrevný, nejistý a toporný, že jsem zapochyboval, jestli jsem skutečně na zahájení renomovaného festivalu. Vrcholem trapnosti byla Mozartova koncertní árie Non temer amato bene, K. 505.  Mozart nelítostně odhalil její pěvecké limity. Politováníhodný dojem poněkud vylepšila v závěrečném duetu Isabelly a Mustafy z Rossiniho Italky z Alžíru, v němž se mohla opřít o přirozený Kocánův talent. Bohužel vše zase shodila v přídavkovém Mozartově ariosu Voi che sapeteFigarovy svatby.

Nevšední potěchou očí byla záplava květinových darů na závěr. Tolik květin zažívá pódium Dvořákovy síně jen výjimečně… Vstup do 23. ročníku sice nebyl ideální, festival však naštěstí nabízí řadu jiných zajímavých setkání s hudbou.  

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.