čtvrtek, 15. únor 2018

Svátek lásky v Rudolfinu: Roman Hoza a Lucie Kaňková

Napsal(a) 

Roman Hoza, foto Zdeněk Chrapek Roman Hozafoto: Zdeněk Chrapek

Na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu ve středu 14. února měla původně vystoupit pěvkyně Kateřina Kněžíková. Pro její onemocnění se však na pódiu představili dva mladí umělci: barytonista Roman Hoza a sopranistka Lucie Kaňková. Program byl sestavený převážně z písní skladatelů romantismu, výjimku tvořila píseň Als Luise die Briefe ihres ungetreuen Liebhabers verbrannte (Když Luisa spálila dopisy svého nevěrného milence) Wolfganga Amadea Mozarta a závěrečné číslo, árie Ariadny ze stejnojmenné opery Bohuslava Martinů.

První polovina koncertu patřila sólistovi Národního divadla Brno, Romanu Hozovi. Barytonista spolu s klavíristou Ahmadem Hedarem předvedl cyklus písní Dichterliebe (Láska básníkova) Roberta Schumanna a píseň Erlkönig (Král duchů) Franze Schuberta. V Schumannově cyklu Hoza přesvědčivě vystihl rozdílné nálady jednotlivých písní, pracoval s jejich výstavbou a kouzelně si hrál s výrazovými a dynamickými nuancemi. Jeho provedení mi připomínalo vypravěče, který svým poutavým vyprávěním posluchače vtahuje do příběhu lásky – musím říct, že mě Hozovo pojetí opravdu bavilo. Problémem interpretace bylo zanikání konců frází nebo občas nesrozumitelné piano: zvláště při subito změnách se zdálo, jako by sólista nestačil s dechem. Klavírista Ahmad Hedar představoval spolehlivou oporu, i když se ve své hře někdy příliš soustředil na detail a zapomínal na vyznění celku.

Píseň Erlkönig byla jedním z dramaturgicky „vypočítavých“ bodů programu. Dílo je totiž posluchačsky opravdu velmi atraktivní, a navíc dobře známé. Roman Hoza dbal na diferencování jednotlivých postav Goetheho básnické předlohy, víc mě však zaujal v přídavku z Wagnerova Tannhäusera. K první polovině koncertu ještě jedna, i když již tolikrát opakovaná poznámka. Kašlání v průběhu intimních, chvějivých pasáží, navíc při tak komorním obsazení, je opravdu nesmírně rušivé a včera jsem už měla pocit, že všichni nemocní Pražané jsou soustředěni ve Dvořákově síni. Písně cyklu navíc skutečně nejsou tak dlouhé, aby se nedalo počkat, dokud dozní.

Lucie Kaňková, foto Zdeněk Chrapek Lucie Kaňkováfoto: Zdeněk Chrapek

Po přestávce přišla na pódium energická sopranistka Lucie Kaňková. Pěvkyně, která působí převážně ve Švýcarsku, disponuje velmi průrazným hlasem s ohromujícím fondem. Včera se představila v již zmiňované Mozartově písni Als Luise di Briefe, v písni Franze Schuberta Gretchen am Spinnrade, v Hexenlied z cyklu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, v písních Ně poj krasavica při mně a Zděs chorošo Sergeje Rachmaninova, ve výběru z Písní milostních Antonína Dvořáka a ve známé písni Když mě stará matka od téhož autora. Zlatým hřebem pak byla závěrečná árie Ariadny. O velmi kvalitní klavírní doprovod se postaral Stanislav Gallin.

Kaňková patří k těm pěvcům, kteří i na koncertním pódiu přidávají ke zpěvu herectví. U včerejší sólistky se pak tato dramatičnost dostává i do vokálního projevu. Díky spojení s jejím velkolepým hlasem a spontaneitou tak včera vznikaly velmi romantické, strhující, někdy až možná příliš okázalé interpretace. Výborně se její projev hodil zejména k Hexenlied, kterou jsem se ráda nechala unést. Také Markétka u přeslice vyzněla v podání Kaňkové velmi přesvědčivě a barevně. V Rachmaninových kompozicích ukázala pěvkyně nádherné piano, v Mozartovi vyzníval její hlas snad až velmi ostře. Trochu zklamaná jsem však byla z interpretace Dvořákových Milostních písní. Prostý, upřímný charakter písní byl zcela překrytý z mého pohledu trochu megalomanskou interpretací. Navíc, na rozdíl od němčiny, kterou má Kaňková skvělou, se jí v češtině slabiky často slévaly a nebylo jí rozumět. Opravdu okouzlující však byla árie Ariadny. Kaňková roli dobře zná, ve švýcarském Bielu se dokonce postarala o uvedení této opery. Árie, v níž se Ariadna loučí s milovaným Théseem zazněla naprosto promyšleně, jímavě a byla skutečně vrcholem večera.

Kaňková se s publikem rozloučila přídavkem v podobě písně Ich liebe dich Edvarda Hagerupa Griega protože, jak řekla, ke včerejšímu svátku svatého Valentýna se skvěle hodila. Koneckonců, většina písní včerejšího programu se týkala právě lásky a všeho toho, co do života člověka může přinést. Snad i díky tomu jsem v některých případech byla schopná odhlédnout od nedostatků a od někdy na můj vkus příliš „popularizačního“ dramaturgického záměru, a prožít příjemný večer.

Lucia Maloveská

K hudbě, umění i psaní nejrůznějších textů inklinovala již od mala. Vystudovala gymnázium a posléze klavír na Konzervatoři Jána Levoslava Bellu v Banské Bystrici. Momentálně studuje hudební teorii na magisterském stupni studia pražské HAMU, své vzdělání rozšířila i v rámci studijního pobytu na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Ve svém zkoumání se ze všeho nejvíc soustředí na tvorbu slovenských skladatelů a také na racionální kompoziční postupy. Jako hudební recenzentka spolupracuje a spolupracovala s hudebními portály a periodiky jak v Česku, tak i na Slovensku. Příležitostně se věnuje divadlu a literatuře, zkušenosti sbírá i jako organizátor a dramaturg různých hudebních událostí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.