úterý, 15. listopad 2011

Štýrský Hradec - Prodaná nevěsta ve světové premiéře?

Napsal(a) 

Štýrský Hradec - Prodaná nevěsta ve světové premiéře? Štýrský Hradec - Prodaná nevěsta ve světové premiéře?

Nebýt pod červnovým štýrskohradeckým poloscénickým nastudováním Smetanovy Prodané nevěsty v rámci festivalu Styriarte podepsán Nikolaus Harnoncourt , byl by nadpis následující recenze pouhopouhým novinářským verbálním trikem. V pátek 24. 6. a v pěti následujících reprízách (recenzuji představení 26. 6.) však Smetanova v zahraničí jednoznačně nejhranější opera zazněla v podání Evropského komorního orchestru (EKO) , Sboru Arnolda Schönberga a prvotřídního mezinárodního ansámblu sólistů bez jediného českého pěvce, a to v doslova autentickém německém překladu Emanuela Züngela, který sice vznikl v roce 1869 na Smetanovu zakázku, na německých scénách však nikdy nezazněl, protože jej nahradily mladší překlady Maxe Kalbecka, Kurta Honolky nebo Waltera Felsensteina. V létě 2011 tak Smetanova komická opera, dějem i hudbou přesně korespondující s letošním festivalovým mottem „V nesnadném snadném“ (Johann Joseph Fux, Gradus ad Parnassum), zazněla v Züngelově autorizovaném překladu poprvé ve Štýrském Hradci, kde mohla být provedena již v roce 1871. (Ještě na podzim 2010 nebylo po komparaci Kalbeckova a nově pořízeného doslovného překladu jasné, v jaké verzi opera zazní. Štěstí přeje připraveným a náhodná koupě tištěného klavírního výtahu z roku 1872 v internetové aukci přivedla intendanta festivalu Mathise Hubera do pražského Smetanova muzea, uchovávajícího autografní partituru s autorovým vlastnoručním zápisem Züngelova německého libreta, na rozdíl od mladších překladů nepotlačujícího vyhrocené sociální pozadí operního děje.)

Poloscénické nastudování Prodané nevěsty bylo v rukou trojjediného režiséra, scénografa a světelného designéra Philippa Harnoncourta , který děj zcela oprostil od folklorních asociací, při zachování základní dějové linie koncentroval do činoherně objektivního herectví a umístil ve strohém interiéru Haly Helmuta Lista na jeviště tvořené díly pětaosmdesát let staré housenkové dráhy z vagónky v německém městě Gotha – dvacet let ležela několikrát renovovaná housenková dráha pro 36 osob s průměrem 16 m ve skladišti, než se stala jedinou kulisou štýrskohradecké inscenace. Venkov nepřipomínající bezčasí pak jen podpořily kostýmy výtvarnice Elisabeth Ahsef , tu současné (Jeník), tu nadčasové (Marie), tu retrospektivní (sboristé, Míchova žena Háta).

První reprízu, jíž jsem byl v Hale Helmuta Lista v neděli 26. 6. 2011 přítomen, otevřela předehra, a to v rozhodně mírnějším tempu, než na které jsme v českých zemích nejpozději od časů Ostrčilových zvyklí (žádné ančerlovské brio!). Klidnější až táhlá tempa vůbec charakterizovala Harnoncourtovo hudební nastudování, vystavěné na kontrastu zemitých tanců (kdo by je provedl více od podlahy než on?) a klidného (duet Jeníka a Marie v 1. dějství), nebo alespoň pomalejšího (duet Kecala a Jeníka ve 2. aktu) podání vokálních čísel. Podobně jako v předehře k salcburské Figarově svatbě však Harnoncourt precizní artikulací zdánlivě paradoxně dosahuje stejného efektu, jako by předehru a známé šlágry hrál v nejrychlejším možném tempu. Pomalejší tempa nejen v tancích volil vědomě: „Všechny tance se ve 20. století staly rychlejšími,“ svěřil se v sobotním veřejném vysílání rozhlasu ORF, jemuž mohli být přítomni posluchači v Hale Helmuta Lista. V médiích pak opakovaně vyjádřil přesvědčení, že zrychlení Smetanou precizně předepsaných temp souvisí s interpretačním posunem díla směrem ke komickým operám a operetám. Spolehlivou oporou Harnoncourtova hudebního nastudování byl sbor připravený Erwinem Ortnerem s asistentem Michalem Kucharkem a EKO, jehož hra byla nejen tradičně inspirovaná, ale hlavně dynamicky a tempově diferencovaná.

Titulní dvojici Marie – Jeník ztvárnili Dorothea RöschmannKurt Streit . Tušil jsem, že obsazení hlavní ženské role paní Röschmann bude správnou volbou, její herecký, a hlavně pěvecký výkon však předčily všechna moje očekávání. Marie D. Röschmann už asi měla po třicítce, patrně jí tikaly biologické hodiny a zjevně se na Jeníka dlouho načekala – tolik skryté vášně, naléhavosti a zapřísahání až za hrob bylo v její árii „Brichst du je den Schwur der Treu“ (Kdybych se co takového o tobě dozvěděla). Nádherný, tmavě zabarvený a mateřsky rozhodný hlas pak definitivně zvítězil provedením árie „O welch ein Schmerz, o welch ein Qual“ (Oh, jaký žal!). Dokázala však být i hluboce lyrickou, a to v duetech s Jeníkem, a hlavně Vaškem, kterého by se snad ze soucitu naučila mít ráda. Kurt Streit, témbrově naprosto odlišný od typických českých Jeníků, spíše chlap s minulostí než mazaný chasník, musel nutně zůstat ve stínu Röschmannové. Jeho výkon však byl až na drobné intonační zaváhání a výpadek textu přesvědčivý, spolehlivý, v akustice Haly Helmuta Lista a v ansámblech nebo dynamicky exponovanějších orchestrálních pasážích však ze sólistů nejméně průrazný.

Štýrský Hradec - Prodaná nevěsta ve světové premiéře? Štýrský Hradec - Prodaná nevěsta ve světové premiéře?
Jednoznačně nejmladšího Kecala, jakého jsem dosud zažil, spíše pojišťovacího agenta nebo dealera kosmetiky v lila košili a antracitové vestě než penzionovaného všudybyla s mnoha úspěšnými manželskými smlouvami na kontě, zpíval Ruben Drole . Zatímco v roli Papagena nebo v Beethovenově oratoriu Kristus na Hoře olivetské mě příliš nepřesvědčil, abych zmínil alespoň role vzešlé z dosavadní spolupráce s Harnoncourtem, v Kecalovi exceloval hlasově včetně bezchybných nebezpečných hloubek i herecky, což publikum neopomnělo ocenit. Byl mrštný, nikoliv úlisný a výmluvnou přesvědčivost suploval zdatnou manipulací (vyznal se i v hypnóze). Vašek: sandálky, bílé punčochy, krátké kalhoty, sametové sáčko, motýlek, ve 3. aktu perníkové srdce na krku – spíše kluk z města, rozhodně vesnický otloukánek. V podání Markuse Schäfera se proměnil v tenoristovu životní roli. Charakterově absolutně přesný, ve scénách s Marií dojímající a že se zakoukal do černošské Esmeraldy Bibiany Nwobilo žádný div – očima po ní beztak házeli všichni muži na scéně i v hledišti.

Heinz Zednik v roli Principála: mohlo být lepší obsazení? Roli si rozhodně užíval, ať již mluvil a zpíval česky, nebo německy. Na svůj hlas se již nemůže spoléhat jako před lety, ale postavu si vychutnal a publikum pobavil. Kamenem úrazu bývá v českých inscenacích obsazení rolí rodičů titulních hrdinů, jimž se však ve Štýrském Hradci dostalo stejné pozornosti jako obsazení titulních rolí. Intonačně, deklamačně, témbrově a herecky výborní byli Elisabeth Kulman (Ludmila) a Anton Scharinger (Krušina), trošku zaostával Yasushi Hirano (Mícha), ovšem co v miniroli Háty předvedla Elisabeth von Magnus , dirigentova dcera a režisérova sestra, by stálo za samostatnou recenzi. Ne každá žena by byla ochotna vzít si, třebaže jen na scéně, takovou paruku, starorůžový kostýmek a kabelku jako ona a vystřihnout geniální studii přehnaně starostlivé a zjevně hysterické matky – mít takovou mámu, nemůže člověk nedopadnout jako Vašek... Z role nevyšla ani při děkovačce, při níž si vedle Indiána Nenada Marinkoviće  zaslouženou chvíli slávy užili i čeští tanečníci Kateřina Černíčková , Barbora Dastychová , Honza MalíkRadek Šula , choreograficky připravení etnochoreoložkou a choreografkou Danielou Stavělovou . V tancích a drobných úlohách během děje se předvedli v historicky věrných nastudováních českých tanců, které se snažili naučit i sboristy (geniální nápad jak se vyhnout u nás častému potácení sboristů nebo nepatřičným stylizacím baletních tanečníků). Aplaus a závěrečné ovace ve stoje pak vedle spolehlivého sboru, zvukově opojného a flexibilního orchestru a sólistů patřily hlavně N. Harnoncourtovi, který z Prodané nevěsty učinil lyrický skvost, Leonoru českého venkova, po Mé vlasti další apoteózu Smetanovy geniální hudby. Kdo ze Smetanových ctitelů tentokrát minul festival Styriarte, musí litovat, nebo alespoň spoléhat na brzké vydání zvukového záznamu. Jistě i pro něj by se D. Röschmann a M. Schäfer stali na dlouhou dobu nedostižnými představiteli rolí Marie a Vaška.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.