Pět harf, mimořádně početně obsazené dechy a pódium rozšířené do sálu tak, že bylo nutné podstatně upravit stabilní zavěšení mikrofonů, jinak by v jejich dosahu už nebyly smyčce… Takový byl letošní zahajovací koncert Pražského jara. Větší rozdílnost si už asi nelze představit – loňskou Mou vlast v malém obsazení Pražské komorní filharmonie a letošní provedení stejné partitury stotřicetičlenným tělesem složeným ze studentů Pražské konzervatoře . První detailně propracovanou, průzračnou a dokonalou, druhou plnou elánu a velkého zvuku a současně určitou a stylovou. Jednu spojnici však oba úvodní koncerty festivalu mají – kultivované a poctivé dirigenty s jasnou představou o uměleckém cíli: loni Jakuba Hrůšu a letos jeho učitele Jiřího Bělohlávka , který se středoškoláky, budoucími profesionály, dosáhl díky své autoritě a zkušenostem výsledku téměř zázračného. Smetanovy symfonické básně měly letos 12. května v Obecním domě parametry události, a to nejen kvůli neobvyklosti projektu, ale i prokazatelným kvalitám provedení. Koncertu předcházely měsíce práce v rámci výuky na škole a s dirigentem Bělohlávkem pak naprosto mimořádné týdenní jarní soustředění v Poličce (HARMONIE 5/2011) a nadstandardní počet zkoušek před vystoupením. Dosáhnout tímto způsobem markantního zlepšení souhry a pozornosti a dokonce i vystižení koncepce a nuancí spoluurčujících jedinečnost provedení se ukázalo jako zcela reálné. Šlo o bezprecedentní projekt, provázený proto pochybnostmi, nicméně koncert je rozptýlil. Vyšehrad vyzněl pomalu, lyricky a vznešeně, Vltava také zvukově a náladami pěkně, Šárka s velkým hudebním nábojem, báseň Z českých luhů a hájů v krásných proporcích a dynamikách a Tábor a Blaník s velkou naléhavostí, aniž by se ozývaly nepřiměřeně hlasitě žesťové nástroje. Orchestr krásně artikuloval a dokázal obdivuhodně přesně reagovat na dirigentem požadované dynamické proměny, produkoval pěkný zvuk, a to ve smyčcích i v dřevech. Vyprodaný sál se stal svědkem provedení, které nebylo ani trochu školácké. Šlo o výkon z hlediska festivalu a jeho publika zcela regulérní, v realitě školního provozu ovšem o výkon sváteční a těžko opakovatelný. Konzervatoř při této zcela výjimečné příležitosti důstojně oslavila dvousté jubileum, posluchači zažili krásné, mladistvé a přitom zkázněné provedení známé skladby – a studenti si snad mimo jiné odnášejí i dlouhodobě až trvale udržitelné umělecké a pracovní podněty.
