úterý, 19. duben 2005

Studenská Růženka

Napsal(a) 

Nejklasičtější z klasických baletů, Šípková Růženka (nebo Spící krasavice ) P. I. Čajkovského je po Louskáčkovi - Vánočním příběhu dalším představením pražského Národního divadla, které je zaměřeno především na dětského diváka. Ne tolik scénou a kostýmy Josefa Jelínka (byly převzaty z předešlé inscenace ND z roku 1990) jako spíš délkou. Původní rozměrná podoba díla byla choreografem a režisérem Jaroslavem Slavickým - ředitelem Taneční konzervatoře hl. m. Prahy - značně seškrtána. Pohádkový příběh má díky tomu spád, obsahuje řadu brilantních čísel i vděčné drobné výstupy Kocoura v botách nebo Červené Karkulky s vlkem. Pro děti je tak balet časově únosný, pro neodborného diváka srozumitelný a čitelný.

V technicky i výrazově náročné inscenaci dostali obrovskou šanci převážně posluchači Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Výzvu a možnost, kterou zde díky ND dostali, zúročili mladí tanečníci v maximálním nasazení. Při první premiéře (29. 1., Stavovské divadlo) bylo ještě patrné mírné rozechvění, občas též technická nejistota, o to víc však představení dýchalo životem. Nejvíce jej rozzářila sólistka baletu ND Adéla Pollertová , jejíž ztvárnění Růženky bylo skvělou ukázkou oduševnělé techniky, navíc baletčina naprostá jistota jako by dodávala mladším kolegům jistotu a povzbuzení. Vedle Pollertové se představil odhodlaný Jan Váňa coby princ Désiré, diváky nemohla nezaujmout impozantně působící vysoká Hana Čakarmišová - Víla šeříku - a démonický Jan Čížek v roli Carabosse, Víly ostnů. V menších výstupech na sebe upozornili například Magda Matějková (Víla bezstarostnosti, Karkulka), Ivana Mikešová (Kočička) a Martin Šinták (Kocour). Méně příjemný, zvláště pro tanečníky, byl nekvalitní, jakoby gramofonový zvuk nahrávky pouštěné ze záznamu (Státní symfonický orchestr SSSR , dirigent Jevgenij Světlanov ). Doufejme, že při dalších reprízách se tento nedostatek podařilo napravit. Pochvalnou zmínku si oproti tomu zaslouží speciální tištěné programy pro děti - v češtině a angličtině - s půvabnými ilustracemi Lucie Dvořákové .

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.