Nejklasičtější z klasických baletů, Šípková Růženka (nebo Spící krasavice ) P. I. Čajkovského je po Louskáčkovi – Vánočním příběhu dalším představením pražského Národního divadla, které je zaměřeno především na dětského diváka. Ne tolik scénou a kostýmy Josefa Jelínka (byly převzaty z předešlé inscenace ND z roku 1990) jako spíš délkou. Původní rozměrná podoba díla byla choreografem a režisérem Jaroslavem Slavickým – ředitelem Taneční konzervatoře hl. m. Prahy – značně seškrtána. Pohádkový příběh má díky tomu spád, obsahuje řadu brilantních čísel i vděčné drobné výstupy Kocoura v botách nebo Červené Karkulky s vlkem. Pro děti je tak balet časově únosný, pro neodborného diváka srozumitelný a čitelný.
V technicky i výrazově náročné inscenaci dostali obrovskou šanci převážně posluchači Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Výzvu a možnost, kterou zde díky ND dostali, zúročili mladí tanečníci v maximálním nasazení. Při první premiéře (29. 1., Stavovské divadlo) bylo ještě patrné mírné rozechvění, občas též technická nejistota, o to víc však představení dýchalo životem. Nejvíce jej rozzářila sólistka baletu ND Adéla Pollertová , jejíž ztvárnění Růženky bylo skvělou ukázkou oduševnělé techniky, navíc baletčina naprostá jistota jako by dodávala mladším kolegům jistotu a povzbuzení. Vedle Pollertové se představil odhodlaný Jan Váňa coby princ Désiré, diváky nemohla nezaujmout impozantně působící vysoká Hana Čakarmišová – Víla šeříku – a démonický Jan Čížek v roli Carabosse, Víly ostnů. V menších výstupech na sebe upozornili například Magda Matějková (Víla bezstarostnosti, Karkulka), Ivana Mikešová (Kočička) a Martin Šinták (Kocour). Méně příjemný, zvláště pro tanečníky, byl nekvalitní, jakoby gramofonový zvuk nahrávky pouštěné ze záznamu (Státní symfonický orchestr SSSR , dirigent Jevgenij Světlanov ). Doufejme, že při dalších reprízách se tento nedostatek podařilo napravit. Pochvalnou zmínku si oproti tomu zaslouží speciální tištěné programy pro děti – v češtině a angličtině – s půvabnými ilustracemi Lucie Dvořákové .
