klasická hudba, jazz a world music

úterý, 18. říjen 2016

Strhující večer pro znalce aneb Čtyři trefy do černého

Napsal(a) 

Zemlinského kvarteto, foto Zdeněk Chrapek Zemlinského kvartetofoto: Zdeněk Chrapek

V pořadí již 122. sezonu Českého spolku pro komorní hudbu otevřel v pondělí 10. 10. 2016 mimořádný komorní večer letošního rezidenčního souboru Zemlinského kvarteto (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman, Vladimír Fortin), které si k více než vydařenému zahájení sezony pozvalo hosta z britských ostrovů, dirigujícího klarinetistu Michaela Colinse. Velmi dobře navštívený koncert – v pořadí již 2530. v programech Českého spolku pro komorní hudbu – otevřelo sympatické čtyřvěté dílo Emila Františka Buriana, Smyčcový kvartet č. 4 z roku 1947, prostředí ze sedmi či osmi dochovaných autorových děl tohoto žánru. Patnáctiminutová, občas neoklasicistně znějící miniatura upomínala na skladatelovy deklamační ansámbly i chytlavost kantabilních témat jeho filmové hudby. Zaujala, naladila, potěšila a v posluchačích jistě vzbudila oprávněné přání setkávat se se skladatelovou tvorbou v obnovených premiérách častěji. Mezi téměř neznámým dílem Burianovým a notoricky známým Kvintetem pro klarinet, dvoje housle, violu a violoncello A dur KV 581 nemohl vyznít větší kontrast. Přesto však obě kompozice spojovalo inklinování k hybnějším tempům a preciznímu pointování frází, s nimiž adekvátně souzněl agogicky převážně objektivní klarinetový part Michaela Colinse. Colins šetřil vibratem, zato kouzlil dynamikou, a tu exaktně přesným, tu překvapivě pointovanými nástupy. Živou vstupní větu vystřídalo velmi decentní Larghetto, po němž následovalo skvostné Menuetto, jaké lze u českých souborů slyšet jen zřídka – agogicky proměnlivé, rytmicky chytlavé, zvukovým melosem až slovansky vřelé. Finální variační Allegro jen připomnělo zálibu kvartetistů v intelektuálním pohrávání si s hudební materií, aniž by bylo třeba rezignovat na spontánní muzikalitu.

Jemné dózování interpretačních ingrediencí se po pauze ve Dvořákově předposledním Smyčcovém kvartetu č. 13 G dur op. 106, B (1895) proměnilo v šachovou partii ve čtyřech, chvíli připomínající delikátní rozhovor nad šachovnicí, chvíli vzrušenou filmovou scénu s živelnými obrazy hodnými autora erbenovských symfonických balad. Pro mě osobně má Zemlinského kvarteto na toto Dvořákovo dílo již několik let patent a v provedení málokterého z múzami políbených českých smyčcových kvartet na mě působí tak přesvědčivě, jako v podání Zemlinských. Rétorická gestika vstupních taktů I. věty a její permanentní agogické vrásnění z ní rázem učinily drama, od nějž nebylo možno odtrhnout sluch. Napětí střídala uvolňující lyrika, intimní dynamiku symfonická unisona. Silné rétorické akcenty provázely i následující Adagio ma non troppo na místě II. věty. Nikdo z pozorných posluchačů v sále si jistě nepřál, aby tato věta v podání Zemlinských vůbec někdy skončila. Dvořákova syntéza tzv. absolutní hudby a dramatické ambice autorovy na poli symfonických básní a hudebních dramat se ozývaly i v pozadí III. věty, jejíž arytmičnost si kvartetisté vychutnávali k radosti publika ve zvukové transparenci jednotlivých hlasů. Finále bylo završením onoho Dvořákova symfonického příběhu pro čtyři smyčcové nástroje: neztratilo na emocionálním vypětí, instrumentální bravuře i sytých unisonech. Jelikož se toho večera všem čtyřem kvartetistům po technické stránce svrchovaně dařilo – transparentní hlas violoncella následovaly vždy přesně odměřené vstupy violy, nepřeslechnutelné a nepřehlédnutelné druhé housle a intonačně jistý prim – mohla večer ukončit Dvořákova „parafráze“ Stravinského Ohňostroje v prvních houslích Františka Součka. Jeho finální houslová turbulence zvedala ze sedadel. Ne, ne, ani příště nechci slyšet Dvořákovy smyčcové kvartety v jiném podání než kvartetistů Zemlinského kvarteta. Na Dvořáka mají zkrátka patent.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.