Straussovská maturita na konci června a lehký humor na hranici možností

Nespravedlivě na úplném závěru sezony se ocitlo hostování Franze Welsera-Mösta u České filharmonie. A tak se debut slavného rakouského dirigenta octnul uprostřed horkého týdne, ale přece jen ve větším stínu, než hostování sira Simona Rattla. Neprávem, i když je naprosto zřejmé, že za posunem termínu stojí prostě fakt, že jindy dirigent neměl volno. Na program si zvolil dvě bytostně rakouská díla plná světla a humoru – ale pro orchestr jedna z nejtěžších. To platí hlavně o virtuózní, lyrické, mistrně zkomponované skladbě Richarda Strausse – Sinfonia Domestica z roku 1903. Více jak pětačtyřicetiminutová skladba, kterou premiéroval sám autor v Carnegie Hall v roce 1904 jako svůj americký debut, sklidila úspěch – ale kritikové jí vyčítají, že se tu intimní rodinná atmosféra a život (hra dětí, ukolébavka, milostná noc, hádka) líčí pomocí obřího orchestrálního aparátu, trochu vnějškově a okázale.

Franz Welser-Möst ovšem toto dílo miluje, pro jeho humor a kompoziční mistrovství – v milostném Adagiu překovává svého Dona Juana, v rozverných se blíží Enšpíglovi, v lyrických se už hlásí Růžový kavalír. Hudební témata mají své přesné názvy: muž, žena, dítě – a vracejí se v nekonečných variantách.  Finální věta je koncipována jako fuga, dvojitá, komplikovaná ale pořád jiskřivě vtipná a virtuózní. Dosáhnout dojmu třpytivosti a lehkosti v kompozici, kde se neustále mění takty, jsou tu desítky krátkých instrumentálních sól – a dechová sekce je rozšířena na pět fagotů (včetně jednoho kontrafagotu), čtyři saxofony v různých polohách, osm lesních rohů, čtyři trubky, tři flétny a dva hoboje, hoboj d´amore i anglický roh – opravdu není snadné. Je to až manýristické obsazení, a také kompoziční rafinovanost je v rozporu s komorně intimním námětem obrazu rodinného života.

Franz Welser-Möst a ČF, foto Petr Kadlec

O to větší radost jsem měl z toho, jak se České filharmonii v samém závěru náročné sezony podařilo, dát tomuto dílu co mu náleží. Najednou jsme slyšeli vylehčené a tvárné straussovské smyčce, a vzápětí i velmi jímavá místa lyrická, lesní rohy ve slabých dynamikách a homogenní transparentní zvuk, přestože pódium v Rudolfinu bylo beznadějně zaplněno. Zvuk byl natolik průzračný, že nezahlcoval a velká orchestrální forte – kterých je tam ale jen několik, byla jen občasnou ozdobou. A vedle toho koncert pro početnou skupinu dřevěných dechových nástrojů. V tomto bestiálně těžkém díle, které se může každou chvíli rozsypat, všichni obstáli.

Na čtvrtečním koncertu jsem měl dojem, že všechna energie se soustředila na Strausse, zatímco Schubert byl spíše rozcvičkou. Od provedení Symfonie č. 3 D dur bych čekal více lehkosti a elegance, i když například sóla dechových nástrojů se dařila skvěle. Vše bylo čisté a precizní, ale pravé potěšení z poslechu přišlo až po přestávce.

V tištěném programu byla Synfonia Domestica představena velmi odbytě jako by to byla klasická čtyřvětá symfonie. Jednotlivé části přitom mají podtitul i názvy a jsou komponovány attaca. Naposledy řídil s Českou filharmonií tuto symfonii Kristijan Järvi na Pražském jaru v roce 2017. Využil jsem příležitosti poslechnout si část rozhlasového záznamu, provedení bylo místy na hraně chaosu, ve kterém museli být všichni hráči nervózní, aby se neztratili. Welser-Möst ale ukázal, že je zcela jiný formát.

Sdílet článek: