středa, 11. červenec 2012

Štrasburk - Hugenoti

Napsal(a) 

Inscenaci Meyerbeerových Hugenotů bruselského Théâtre royal de la monnaie převzalo letos ve Štrasburku divadlo Opéra national du Rhin. Když Robert Schumann proti Hugenotům brojil, že v nich není nic než „hýření, modlení a vraždění“, jistě nemohl tušit, že za jedno a tři čtvrti století nabyde Meyerbeerův obraz světa neuvěřitelnou aktuálnost. Proto se také na jevišti nejen dobře snášejí kostýmy doby historického děje, vzniku opery a současnosti, ale režisér Olivier Py může inscenovat operní příběh, jak stojí v partituře, a dosahovat přitom vzrušující až šokující podívanou od začátku do konce. Záměry autorů režisér samozřejmě realizuje soudobými prostředky. Rozehrává na jedné straně erotiku orgie katolických šlechticů i „dvora lásky“ královny Marguerite de Valois a na druhém pólu zdrženlivěji, ale stejně přesvědčivě i výjevy násilí, bitek a vraždění. V ostrém kontrastu s tím dává zapůsobit čistě lidským momentům, jako v milostné scéně Raoula a Valentiny, s dojemnou prostotou a něhou. Režisér prokázal neobyčejné porozumění pro estetiku velké opery v detailním propracování interakcí individuálních hrdinů a sborových mas za naprosté vizuální srozumitelnosti předváděného dění, kde znázorňuje i důležité fáze děje, o nichž se v opeře jinak jen vypravuje. Znovu jsme mohli obdivovat také výtvarné řešení s černo-zlatými kovovými stavbami, jejichž posuny na otevřené scéně umožňovaly rychlé a efektní proměny hracího prostoru ve všech směrech (scéna a kostýmy Pierre-André Weitz ).

Podobně jako v Bruselu zaručili úspěch zpěváci, zvládající jak ohromné pěvecké nároky, tak požadavky režie na dynamický herecký projev. Někteří si úlohy zopakovali, jako Mireille Delunsch , která se s Valentinou ještě více sžila a dosahovala vrcholných dramatických momentů, a podobně i Philippe Rouillon opět znamenitě prezentoval fanatického Saint-Brise. Šťastnou ruku měli ve Štrasburku i ve volbě nových interpretů. Obě koloraturní sopranistky dokonale vyhověly jak pěveckými schopnostmi, tak typem a hrou: Laura Aikin oblečená či spíše svlečená do tenké bílé řízy jako Marguerite de Valois sváděla Raoula v choulostivých i komických situacích naprosto přesvědčivě, a Karine Deshayes představovala páže Urbaina jako kloučka, který si vždy dokáže obratně poradit a „prodat“ svá poselství smečce rozjařených šlechticů i zvědavým dvorním dámám. Raoul de Nangis zůstal v monopolu Američanů: Gregory Kunde má tenor dimenzovaný spíše na Otella, ale zároveň dostatečně ohebný a lehký pro lyrické a hravé partie. Přičteme-li k tomu jistotu a průraznost vysokých cdes a neutuchající hlasovou svěžest, pak není divu, že nejbouřlivější ovace sklidil právě on. Opakovaně se ukázalo, jako by dnes nebylo nesnadné osadit tento obrovský tenorový part, ale naopak basovou úlohu Marcela. Wojtek Smilek byl z trojice představitelů rozhodně nejlepší, ale přesto by roli prospěl ještě hlubší a jadrnější bas. Za příklad menších, přesto obtížných a důležitých rolí lze zmínit tenoristu Mark Van Arsdale , který jako Bois-Rosé zazářil v Rataplanu. Nejvyšší chválu zaslouží i sbory, které tu mají nadmíru závažné úkoly (sbormistr Michel Capperon ). Operu nastudoval Daniele Callegari velice dramaticky se smyslem pro stavbu velkých celků za současného vypracování detailů (skvělá sóla violy d’amour a basklarinetu). V zápalu hry se občas vyskytly nepatrné diference v souhře orchestru a jeviště, které však spíše zvyšovaly prožitek z intenzity a bezprostřednosti hudebního výkonu.

Opakované zhlédnutí inscenace nicméně upozornilo i na sporné věci, především krácení 3. jednání. Hrát ho podle předběžné kritické edice celé by sice prodloužilo představení ze 4 hodin 40 minut na více než pět, avšak hlavní problém by nepochybně působila nákladná účast početného baletu a dechového orchestru na scéně. Proč se ale vynechávalo v číslech jako dvojzpěv Valentiny a Marcela a septet souboje, není zřejmé, a úplně nepochopitelný je rozsáhlý škrt v kontemplativním ansámblu finále, čímž zmizelo rozuzlení intriky vedoucí k definitivnímu rozkolu mezi katolíky a protestanty. Takový podstatný okamžik děje musí divák vidět a slyšet, ne se o něm jen dočíst v otištěném libretu. Tento defekt znamená jedinou vážnou výtku mimořádně zdařilému provedení, jež lze bez nadsázky pokládat za začátek dlouho očekávané Meyerbeerovy celosvětové renesance.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.