Stodvacetiletá filharmonie a třicátník pěvec

Česká filharmonie oslavila stodvacáté jubileum úctyhodným, přesto však sympaticky civilním způsobem. Čtvrtý lednový den, stejně jako při úplně prvním koncertu v roce 1896, hrála výhradně hudbu Antonína Dvořáka. Tehdy stál za dirigentským pultem, trochu jako sudička nového orchestru, sám autor, nyní to byl Jiří Bělohlávek, již více než tři roky opět šéfdirigent. Sounáležitost s tradicemi a hrdost na ně zůstává, jinak je však filharmonie po více než století už úplně odlišná. Starosvětská v oddané pečlivosti a v plném zasvěcení umění, moderní v přizpůsobení okolnímu světu. Národní pocitově, světová fakticky.

Večer v Rudolfinu měl výrazně umělecké parametry a byl ve výsledku důkazem, že je orchestr v dobré formě, že jeho standard má laťku umístěnu hodně vysoko, že jeho ambice být v pomyslné desítce nejlepších světových těles mají reálný základ… a že je doma upřímně ctěn a uznáván.

Program připravený a řízený Jiřím Bělohlávkem, který se zanedlouho dožívá sedmdesáti, byl v podstatě replikou koncertu ze 4. ledna 1896. Novosvětská symfonie, předehra Othello, Biblické písně… Tehdy, na rozdíl od letoška, pouze nebyly písně všechny a navíc naopak v programu figurovala Slovanská rapsodie. Té se nyní pořadatelé beze smutku vzdali a Biblických písní zazněla kompletní desítka. Večer, uvedený příjemně kratičkým nefrázovitým proslovem ředitele Davida Marečka, byl už pak soustředěn skutečně jen na hudbu. Dvořákovy skladby nezněly s žádným přidaným oslavným patosem. Naopak. Jiří Bělohlávek podtrhl na partiturách to, co je pro něj charakteristické: logiku hudební struktury a jejích proměn, interpretaci jako cíl sám o sobě, hledání ideálu jako potřebu. Ani tentokrát nedirigoval pro efekt, ale jen a jen pro hudbu a pro orchestr, ani tentokrát neopustil noblesu, korektnost a akurátnost, aniž by přitom díla připravil o emoce.

V Novosvětské těžko lze přinést cokoli zásadně nového. Lze ji ovšem hrát zajímavě či nezajímavě, cudně či rozmáchle, intenzivně či vyprázdněně, skvěle či nedostatečně. My jsme byli svědky provedení neokázale dokonalého, střídmého, ryzího, suverénně zažitého, znaleckého. Zřetelná v něm byla nejen jistota, ale také vyváženost a měkkost. Celek měl dostatek energie, detaily měly jemnost. Nešlo o provedení, které by záměrně bralo dech, ale o zdravé, příjemné a hlavně bravurní svědectví o autorském i interpretačním mistrovství. Rozumná tempa, pohrávání si s dynamikou a proporcemi, kultivované zacházení s citovým nábojem… nenápadně zralé vytěžení celoživotních zkušeností dirigenta a kvalit tělesa. Nemenší potěšení vyvolala předehra Othello, bezděky zdůrazňující moderní prvky a výraz, komplikovaně vrstvící tempové a náladové proměny k celkovému dojmu z vrcholného novoromantického projevu, ze symfonismu českého ukotvení a světového formátu.

Jan Martiník a Jiří Bělohlávek, foto Petra Hajská

Absolutní hodnotou večera byly ovšem Biblické písně v interpretaci basisty Jana Martiníka. Málokdy je tento vzácný a jedinečný písňový cyklus – výlučný v pěveckém repertoáru výběrem textů a svou duchovní hloubkou – možné slyšet v tak upřímné, nehledané, prosté, soustředěné, neokázalé, přirozené a samozřejmé interpretaci, jaké je schopen tento dvaatřicetiletý mladý muž. Je interpretem, který nepotřebuje nic předvádět či zdůrazňovat, nic kultivovat či stylizovat. Prostě jen a jen zpívá a silný prožitek se mu do hudby promítá bez jakýchkoli gest. Má absolutně nehvězdné vystupování a pěkně položený hlas se znělými hlubšími tóny a s měkčími výškami, má velmi srozumitelnou dikci a lehce nedokonalou výslovnost „ř“, má hlas zajímavý a podmanivý. Martiníkovo pojetí tohoto cyklu je odzbrojující. Jde o pěvce, který by nám už neměl sejít ani z očí, ani z mysli, pěvce, který jubilejní večer ozdobil nevšedním způsobem.

Filharmonická budoucnost je podepřena proklamovaným i žitým předsevzetím, lze na ni za současné konstelace pohlížet s nadějí. Tak snad ještě už jen ten nový sál, kdyby jednou byl…

Sdílet článek: