pondělí, 8. duben 2013

Štěpánův klavírní koncert ve svrchované interpretaci

Napsal(a) 

Stéphanie-Marie Degand Stéphanie-Marie Degand

Koncert s kuriózním názvem „Zpět do budoucnosti!“, který 15. února zazněl v brněnském Besedním domě, pořadatelé prezentovali jako výlet „do klasicismu v hudbě“, což mi přijde zavádějící, neboť první dvě skladby večera byly mnohem spíše ukázkou typických realizací toho, co se běžně označuje jako vrcholné/pozdní baroko v hudbě (přestože v posledních desetiletích dochází k přehodnocování významů těchto pojmů). Do tištěného programu by se při daném formátu jistě vešlo mnoho poučného, o samotných skladbách jsme se bohužel nedověděli téměř nic. Jeune Orchestre Atlantique , studentský komorní orchestr, v němž působí i několik studentů Hudební fakulty JAMU, předvedl pod pomyslnou taktovkou houslistky Degand ve všech skladbách perfektní sehranost a – věren svému názvu – mladistvý zápal pro věc.

V úvodní Sinfonii d moll Wilhelma Friedemanna Bacha, nejstaršího z úspěšných synů Bacha otce, obligátní flétny trochu zanikaly ve zvuku smyčců. Po tíživém Adagiu přinesla kontrapunktická druhá část skladby skok směrem k dramatickému energismu ryze baroknímu. Výkon houslistky Stéphanie-Marie DegandHouslovém koncertu g moll BWV 1056 Johanna Sebastiana Bacha rozhodně nebyl technicky omračující: narážím zejména na problémy s nasazováním a vůbec tvořením tónu. Lyrický talent projevila Degand v pomalé větě, která je také tím jediným, co toto dílo pojí s idiomem označovaným jako hudební klasicismus.

Za klasicistní lze rozhodně již označit elegantní Sinfonii G dur Carla Philippa Emanuela Bacha. Orchestr ji zahrál brilantně, využíval blokové dynamiky, dal si ovšem záležet i na vnitřní modelaci jednotlivých tektonických úseků a na nenásilné interpretaci ozdob. Sturm und Drang, stylový proudu sedmdesátých let osmnáctého století, který na nás dýchl už v pomalé větě této kompozice, ještě silněji zazněl v čtyřvěté (nikoliv třívěté, jak uvádí program) Symfonii d moll Jana Křtitele Vaňhala. Tu orchestr rozezněl skutečně „bouřlivě“: se strhujícím výrazem a – jak je dnes v módě – ve velmi rychlém tempu, což platí zejména pro krajní věty.

Ilona Růčková Ilona Růčková

Hlavní přínos tohoto koncertu vidím – kromě samotného estetického zážitku, vyplývajícího ze svrchované, historicky poučené interpretace – v rozšíření našeho povědomí o klavírních (potažmo cembalových) koncertech v „české hudbě“ osmnáctého století (oblasti hudební tvorby reprezentované hlavně díly J. Bendy, Richtera, Vaňhala, Pokorného, Myslivečka a zvláště pak Dusíka a L. Koželuha), a to prostřednictvím znovuobjeveného Koncertu pro kladívkový klavír Es dur Josefa Antonína Štěpána, dvorního učitele klavíru na vídeňském dvoře za vlády Marie Terezie a jednoho z předních reprezentantů vídeňské školy klasicistní klavírní tvorby (rozvíjející galantní styl a klasicismus italského a vídeňského typu), jehož tvorbě se cembalistka a klavíristka Ilona Růčková systematicky věnuje (mimo jiné také hraje jeho Klavírní koncert D dur ). Sólový part na svou dobu instrumentačně nápaditého, jaksi samozřejmě zkomponovaného koncertu, interpretovala Růčková suverénně, z barevných a dynamických možností kladívkového klavíru vytěžila opravdu mnoho; v kadencích respektovala Štěpána.

Za specifickým prostorovým zvukem orchestru stálo historicky poučené rozmístění instrumentalistů: první a druhé housle byly umístěny naproti sobě, violy a violoncella se vměstnaly mezi ně; každý z dvou kontrabasistů stál na jiné straně orchestru, za houslemi. Bezventilové lesní rohy, významně přispívající k vyvolání iluze autenticity, intonovaly v rámci možností poměrně přijatelně. Celý večer nás, kromě jiného, přesvědčil, že klasicismus, ať už jím koneckonců myslíme cokoliv, rozhodně není nudný, pokud se ví, „jak na něj“.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.