Historicky poučená interpretace starší hudby se neustále vyvíjí a směřuje k dalším cílům; o překvapení tu není nouze ani dnes. Marek Štryncl patří k hudebníkům, kteří se nebojí sáhnout po tvorbě, jež podle některých názorů do okruhu starší hudby už „nepatří“; díky jeho širokým zájmům má Musica Florea na repertoáru Voříška, Dvořáka, Mendelssohna i Beethovena. V první polovině koncertu v Lichtenštejnském paláci v Praze (16. 11), sestaveného výlučně z jeho skladeb, byly na programu předehra Coriolanus op. 62 a Houslový koncert D dur op. 61, po přestávce přišla řada na Klavírní koncert č. 1 C dur op. 15 a Symfonii č. 1 C dur op. 21. Všechna tato díla vznikla na přelomu 18. a 19. století; Coriolanus byl dokončen v roce 1807, houslový koncert měl premiéru v prosinci roku 1806, první klavírní koncert v roce 1795 (Praha ho poprvé slyšela roku 1798), a první symfonie vznikla v roce 1799; její premiéru řídil Pavel Vranický na jaře roku 1800. Dobové publikum žaslo nad autorovými kompozičními smělostmi; Václav Jan Tomášek na ně reagoval přirovnáním Beethovena ke kometě, „která naznačuje odvážné cesty, aniž se podřizuje nějakým pravidlům“. V průběhu dalších sto padesáti let se Beethoven proměnil v lidstvu vzdáleného titána a jeho partitury nabyly zvukové síly, o níž se skladateli nesnilo. 
Návrat k původnímu obsazení a dobovým nástrojům proto znamená dobrodružství poznání skladatelových původních intencí – v moderním orchestru se vzájemně přehlušující nástrojové sekce tu dostávají větší prostor k uplatnění svých akustických kvalit a barev, celek skladby se stává transparentnějším a skladatel se přiblíží posluchači na dosah. Coriolanus v provedení Musicy Florey neztratil nic na své dramatičnosti – naopak získal na srozumitelnosti a kompoziční zajímavosti; přesně totéž se týkalo i provedení 1. symfonie. Houslový koncert většinu současných interpretů, hrajících na moderní nástroj, svádí k předvádění jejich nejen čistě interpretačních, nýbrž i fyzických sil, a k historicky nepodloženému nadužívání vibrata. Adéla Štajnochrová zvolila na koncertě Musicy Florey přístup právě opačný – její Beethoven zněl lehce, její hra byla energická, brilantní a přesto uvolněná; po dlouhé době to bylo u nás snad poprvé, kdy tento koncert zazněl tak, jak ho pravděpodobně slyšel sám skladatel. Totéž platí i o prvním klavírním koncertu, který na kopii kladívkového klavíru značky Walter stejně výtečně přednesla Petra Matějová – se smyslem pro detail a schopností využít výhody lehkého chodu vídeňské mechaniky. Historické klavíry se ideálně pojí s orchestrálními nástroji – v tutti přidávají další barvu, v sólových částech vyvažují orchestrální zvuk jemně načrtnutou, komplementární melodickou linkou. Ideální by bylo sledovat takto provedené skladby s partiturou v ruce. Celý program se paralelně nahrával – tento po všech stránkách znamenitý zážitek bude tedy možné si zopakovat.
Staronový Ludwig van Beethoven
