Valtickým kursům staré hudby každý srpen pozoruhodným způsobem konkuruje Letní škola barokní hudby Holešov, kterou řídí Roman Válek (orchestrální třída) a Tereza Válková (sborová třída). Letošní pěvecké a nástrojové třídy vedli ve dnech 7. – 16. 8. lektoři z Velké Británie, Francie, Slovenska a České republiky, závěrečné koncerty se konaly v Holešově, na Svatém Hostýně a v Kelči. Na programu byli Bach, Händel, Vivaldi a „anglický Mozart“ Thomas Linley mladší (1756-1778), jehož předčasná tragická smrt je britskou hudební historiografií vnímána jako jedna z největších ztrát, které postihly anglický hudební život. Z Linleyho díla zaznělo na koncertech oratorium Song of Moses, které jsem měla možnost poslechnout si ze záznamu – pozoruhodné dílo, které prozrazuje autorovu dobrou znalost Händelovy tvorby, a zároveň bylo v tomto případě důkazem toho, kolik vysoce kvalitní práce je možné odvést za velmi krátkou dobu.
V Kuksu se během letních měsíců střídají dvě různé akce – Hudební léto Kuks a Theatrum Kuks. Hudební léto Kuks už šestým rokem organizuje královédvorský varhaník Vít Havlíček, který se intenzívně zajímá o kukskou hudební sbírku, jež vznikala od druhé poloviny 18. století pro potřeby hospitálu milosrdných bratří. Vydal CD s nahrávkami skladeb z této sbírky, každoročně uvádí některé zdejší dílo. Letos hostilo Hudební léto Kuks od 27. 6. do 22. 8. Adama Plachetku s Přemyslem Kšicou, Collegium 1704 s polskou sopranistkou Natalií Rubiš (11. 7.; na tomto večeru zazněla v novodobé premiéře duchovní skladba člena řádu milosrdných bratří Stephana Sailera), Jaroslava Halíře s Pavlem Černým (25. 7.), Škampovo kvarteto (8, 8.) a Ivana Ženatého s Jaroslavem Tůmou (netradičně pojatá Bachova sólová Ciaccona d moll, výběr z Rejchových šestatřiceti fug pro hammerklavier, novodobá premiéra Rybových virtuózních Duetti pro housle a kladívkový klavír, a jako přídavek Mozart). Dobře vybraný repertoár v zajímavé interpretaci, plný kostel Nejsv. Trojice – víc si v případě tohoto typu festivalu přát nelze.
Theatrum Kuks (26.-30. 8.) se obvykle profiluje jako sled barokních divadelních představení a koncertů na na obou březích Labe – v okolí někdejšího šporkovského zámku a v kukském hospitálu. V letošní sezóně mohlo Theatrum pro svých téměř padesát akcí využít nejen výstavní sál nedávno u zámeckého kaskádového schodiště otevřeného, nejrůznějším typům barokního tisku zasvěceného Rentzova muzea, nýbrž i chodbu, přiléhající ke konventnímu kostelu Nejsv. Trojice, vyzdobenou nově odkrytým barokním freskovým cyklem Tance smrti. Právě tam umístil zakladatel a dramaturg Theatra Stanislav Bohadlo pozdě odpoledne 28. 8. koncert Ireny Troupové a varhanice a cembalistky Jiřiny Dvořákové, na jehož programu byly dvě kantáty z cyklu Giacoma Carissimiho Mors vagans (Toulající se smrt) – Ferma, lascia a No, no, mio core. Irena Troupová má vynikající smysl pro vystižení obsahu textu, mrazivého i plného naděje – tento koncert završil denní festivalový program nejlepším možným způsobem.
Večer byla v lapidáriu uvedena Vivaldiho serenata La Senna festeggiante (Řeka Seina oslavuje, z roku 1726) v provedení olomouckého souboru Ensemble Damian. Veškerou jevištní tvorbu Tomáše Hanzlíka charakterizuje osobitý styl hudebního nastudování i režie. Totéž platí i o jeho pojetí cizích děl – ať se jedná o hudbu soudobou (Coronide Víta Zouhara), nebo i starší, kde po svém přetváří barokní gestiku a jevištní pohyb do nového, vlastního, zároveň však slohově autentického tvaru (v architektuře má tento způsob práce s historickým materiálem nejbližší paralelu v barokní gotice). Vivaldiho serenatu pojal jako poetickou férii – lyrickou, humornou i vlídně ironickou. Vendula Johnová oblékla její tři postavy – Zlatý věk (L’Eta dell’Oro – Kristýna Vylíčilová), Statečnost (La Virtu – Dorota Smělíková) a Seinu (La Senna – Jaromír Nosek) do barokních kostýmů a opeřených přileb (jedna z nich byla tvarovaná jako vysoká ptačí klec, ostatní dvě zdobilo množství pštrosích per); zvlášť půvabně působila vousatá Seina s obrovskými ňadry a sukní, na jejíž obruči byly zavěšené ryby. Rozkošní byli i tři tanečníci (dva ještě skoro děti, třetí dospělý), kteří postupně ztělesňovali lovce, zahradníky, alegorie vzdělanosti, statečnosti, blahosklonnosti, fúrie, milovníky Seiny a dokonce i malého Ludvíka XV. (skvostně komická figura zarostlého dospělého muže v paruce a s dudlíkem v ústech nádherně kontrastovala s oslavným textem, který opěval královo hrdinství, slávu, budoucí zázraky i slunečně zářivou tvář). Velký půvab měla prezentace mohutnosti toku řeky pomocí pruhů tmavé umělohmotné fólie, na jejchž horním okraji se v bouři zmítala malá plachetnice, posléze vystřídaná obrovským modrým nafukovacím delfínem. Jedenáctičlenný instrumentální ansámbl (smyčce, zobcové flétny, hoboje, theorba a cembalo) hrál skvěle, výkony zpěváků byli vynikající – řečeno stručně, do posledního místa zaplněné lapidárium bylo svědkem jednoho z bezkonkurenčně nejlepších hudebně dramatických představení uplynulé sezóny.
30. 8. proběhl v kostele sv. Vavřince v Sedlci-Prčici jeden z koncertů devátého ročníku Českého varhanního festivalu, který založil roku 2007 Adam Viktora a jehož cílem je propagace historických varhan po celé České republice. Koná se “daleko od hlučícího davu” – v místech, kde se dochovaly zajímavé historické varhany, které většina zájemců o hudební dějiny zná jen z odborné literatury. Až dosud na festivalu zaznělo vice než sto koncertů, na celkem dvaatřiceti různých nástrojích; vystoupili tu varhaníci čeští i zahraniční. Koncerty jsou spojené s exkurzemi – v Sedlci-Prčici byl zájemců o seznámení s dílem místního varhanáře Bedřicha Semráda, prostřednictvím zasvěceného výkladu Adama Viktory, plný kůr. Na programu repertoárově i interpretačně posluchačsky jak náročného tak příjemného večera, na kterém vedle Adama Viktory vystoupila Gabriela Eibenová, byla vesměs barokní hudba – árie a skladby pro klávesové nástroje od Georga Muffata, Claudia Monteverdiho, Juana Cabanillese, Giovanni Felice Sancese, Georga Friedricha Händela a Bernarda Storaceho; navíc ještě dvě pozdější skladby – Salve Regina klasicistního autora Pietra Terzianiho a The Battle of Prague jeho současníka Františka Kočvary, kontroverzního českého hudebníka, žijícího v Anglii (The Battle of Prague, jejímž námětem je prusko-rakouský válečný střet v Praze v roce 1756, patřila k nejpopulárnějším salonním skladbám starého i Nového světa hluboko do 19. století – dostala se i do knih Marka Twaina).
Hudební léto v Jezeří skončilo přesně podle plánu – vynikajícím, památce loutnisty, skladatele a hudebního mecenáše Philippa Hyacintha Lobkowicze věnovaným koncertem německé Batzdorfer Hofkapelle (5. 9.). Ta pod vedením také u nás velmi dobře známého houslisty Daniela Deutera ve znamenité formě přednesla komorní skladby Jana Křtitele Nerudy, Silvia Leopolda Weisse, Georga Friedricha Händela, Johanna Gottlieba Grauna, Jacquese-Alexandra de Saint-Luc a Johanna Friedricha Fasche. Už teď je možné se těšit na pokračování této výtečné akce – lze předpokládat, že Alena Hönigová na Jezeří předloží početně neustále vzrůstajícímu publiku další novinky – a že festival dál rozšíří povědomí o Jezeří jako mimořádně významné kulturní památce.
Na závěr: v minulé recenzi letního hudebního dění okolo staré hudby jsem zmínila pozoruhodnou novodobou premiéru Fuxovy opery Costanza e Fortezza (premiéra Praha 1723) ve windischgrätzovské jízdárně ve Světcích u Tachova (31. 7. a 1. 8.). V Praze byla Fuxova opera ve stejném obsazení uvedena 2. 9., na letní scéně Hudební fakulty AMU v malostranském Lichtenštejnském paláci, kde bylo postaveno barokní Florea Theatrum, v rámci 13. festivalového cyklu Musica Florea – Bohemia 2015. Stručně řečeno: třetí provedení Costanzy dopadlo stejně dobře, jako druhé, kterému jsem byla přítomna. S jedinou výjimkou: bourání mostu tentokrát nepůsobilo staticky, nýbrž nechtěně komicky, zejména v momentě shazování zbytků mostu do imaginární vody. Všemu ostatnímu bylo možné dát placet; včetně akustiky nádvoří – slyšet bylo kupodivu všude výborně. Musica Florea na témže místě jako součást téže akce vystoupila ještě jednou – 8. 9., kdy byly na programu dva rokokové balety, Didona abbandonata Gaspara Angioliniho a La Guirlande enchantée Josepha Starzera a Franze Antona Hilverdinga. Oba na scéně Václava Krajce a Jiřího Bláhy, v kostýmech Romana Šolce, ve znamenité, vtipné choreografii a režii Heleny Kazárové (africké tance pro první představení připravila Monika Diatta Rebcová), a v provedení členek a členů Hartig Ensemble – Tance a balety tří století. Sečteno a podtrženo: o tom, že staré hudbě se u nás daří skutečně skvěle, přesvědčila letní část sezóny stoprocentně a bezvýhradně.
