Stará hudba v průsečíku stylů

Dne 5. února zazněly v jeho podání v Rudolfinu světské vokální kompozice největšího anglického barokního skladatele Henryho Purcella; 17. a 18. února uvedl Václav Luks v Pražské křižovatce duchovní hudbu dvou u nás nepříliš frekventovaných italských autorů – Alessandra Scarlattiho a Tommasa Traetty.

Henry Purcell byl zastoupen svou Ode to St Cecilia (Ódou ke svátku sv. Cecilie), Z 328 a operou Dido and Aeneas, Z 626. Dido and Aeneas (1689) je přes svůj miniaturní rozměr a původní účel (školní představení v londýnském vzdělávacím institutu pro mladé dámy) jedním z nejpůsobivějších hudebních dramat, jaká kdy vznikla. Hail, bright Cecilia (Pozdravena buď, jasně zářící Cecilie), z roku 1692, patří do žánru anglických ód – slavnostně laděných velkých kantát, střídajících sólová a sborová vokální čísla a vyjadřujících poděkování či loyalitu vůči panovníkovi, nebo určených pro svatocecilské slavnosti, konané od roku 1683 londýnskými hudebníky na počest jejich patronky.  Charakteristickým rysem anglické barokní hudby je vzdušnost její melodické a harmonické struktury, průzračnost instrumentace, radostnost (v Hail, bright Cecilia výrazně uplatněná) – a v případě vážných námětů citová vroucnost a lyričnost, které zjemňují ostré hrany tragického vyznění příběhu.  Pokud se týče provedení obou Purcellových skladeb Collegiem 1704, dalo by se bez nadsázky označit za svým duchem vskutku britské – to, co by v hudebním textu mohlo středoevropské interprety svádět k velkým gestům, zůstalo tady přes veškerou velkolepost výrazu u ušlechtile zdrženlivého náznaku – v opeře s výjimkou sborových scén, výstupů čaroděje a čarodějnic a posledního recitativu a árie Didony Thy hand Belinda; darkness shades me/ When I am laid in earth (Podej mi ruku, Belindo, temnota mě stíní / Až budu v zemi spočívat), kde francouzská sopranistka Marie-Claude Chappuis vyjádřila hrdinčiny pocity způsobem, který ve své opravdovosti vyvolával mrazení. Velmi přesně vystihli charakter svých postav i ostatní sólisté večera – sopranistka Yeree Suh (křehce působící Belinda), basista Tomáš Král (rytířsky váhavý Aeneas), mezzosopranistka Sophie Harmsen a sopranistka Alžběta Poláčková (čarodějnice), basista Lisandro Abadie (čaroděj), kontratenorista Alex Potter (Duch) a tenorista Václav Čížek (Námořník). Orchestr Collegia 1704 a Collegium Vocale 1704, oba v mezinárodním obsazení, odvedli rovněž skvělou práci – znova se tu potvrdilo, jak velkou výhodou jsou ansámbly, sestavené ze sólových hráčů a zpěváků.

Druhý únorový koncert Collegia 1704 byl už postní: na programu měl Scarlattiho Janovy pašije a Traettovo Stabat Mater – důležité pro poznání italského duchovního repertoáru, který formoval hudební myšlení českých skladatelů ve druhé polovině 18. století (Traetta patřil tou dobou k u nás oblíbeným skladatelům). Po všech stránkách pozoruhodné dílo je i Scarlattiho La Passione secondo Giovanni z přelomu 17. a 18. století. Dokazuje, že přesvědčení, že italská barokní duchovní dramata se kompozičně neliší od oper, se nezakládá na pravdě. Scarlattiho pašije nestřídají recitativy a árie – plynou v jediném, zdánlivě nevzrušeném proudu vyprávění Evangelisty (Testo), prokládaném Kristovými poklidnými vstupy (i nejvypjatější z nich, “Sitio” a “Consummatum est” znějí jen jako rezignovaný povzdech) a přerušovaném ostře vypointovaným křikem davu (Turba). Pro toho, kdo si automaticky spojuje představu pašijové skladby s kompozičním typem, reprezentovaným tvorbou Johanna Sebastiana Bacha, může být Scarlattiho La Passione velkým překvapením. Nejen svým odlišným kompozičním charakterem, jenž koresponduje s typem pašijových skladeb, známým ze středoevropských sbírek, které vznikaly pod vlivem děl, importovaných z Itálie, ale i tím, že navzdory prostotě a uměřenosti své stavby nabízí posluchači intenzivní dramatický prožitek. Postavy Evangelisty a Piláta jsou svěřeny altu (Julia Böhme, Aneta Petrasová), Kristus basu (barytonista Hugo Oliveira), Petra a Judaea tenoru (Václav Čížek), Ancilly (Služky) sopránu (Isabel Jantschek); basové solo v Traettově Stabat Mater zpíval Jaromír Nosek; jak to bylo v době vzniku obou skladeb běžné, sólisté zpívali společně se sborem. I tentokrát si posluchači odnášeli dojem neobvyklého, vzácně cenného uměleckého zážitku; díky tomu, že tento koncert zaznamenal Český rozhlas, se o tom bude moci přesvědčit i daleko širší okruh publika.